Sláva Oskara Brázdy

Oskar Brázda se narodil roku 1887 v Rosicích u Pardubic v rodině kavárníka, který své podnikání v Pardubicích a ve Vídni završil na začátku století jako majitel kavárny Slavia v Praze. Také jeho syn chtěl dosáhnout úspěchu, jako malíř tvořit pro široké publikum a zároveň si užívat pozice „knížete umění“ podle vzoru Hanse Makarta a Franze von Stucka. Slavná éra akademiků skončila s první světovou válkou a dvacáté století přineslo nové pojetí umělecké „superstar“, ale pojetí umělce ve stylu devatenáctého století vymizelo až s odchodem protagonistů pozdního akademismu, jako byli Vratislav Nechleba, Max Švabinský, Jakub Obrovský a také Oskar Brázda (1887–1977). Jeho život a dílo lze vnímat jako velký, ze zapomnění se vynořující osud, ale i jako formálně, tematicky i kvalitativně rozčleněný soubor obrazů, který při bližším pohledu jen ve dvacetiletí 1925–1945 naplňuje představu o „vyprázdněném akademismu“. Brázdův životní příběh kopíruje středoevropské a československé historické zvraty, počínaje pozdní rakouskou říší přes první republiku, okupaci, znárodnění a šedesátá léta až po normalizaci. Jeho dílo obvykle ne­glosovali teoretikové umění, ale rakouský císař, italský a švédský král, italský předseda vlády, tři českoslovenští prezidenti a jeden normalizační funkcio­nář. Oskar Brázda byl zlatým slavíkem akademické malby – brilantní komponista, technolog, portrétista, připraven vyhovět každé zakázce a s hbitostí eklektika reagovat na dobové podněty v rámci akademismu, který navzdory avantgardistické kritice i uměleckému školství přežil až do padesátých let. Přesto však jeho dílo vykazuje vlastní vývoj, daný názorem výtvarným i politickým. Od autorů pozdního akademismu, v lepším případě opakujících sebe samotné, se Oskar Brázda liší ojedinělým formálním vzestupem po šedesátce a realizací ambiciózního obrazového cyklu, který neočekávaně relativizuje představu o salonním portrétistovi. (…)