Slobodan Milošević: pohled zpět

Osoba, která poznamenala události na území bývalé Jugoslávie více než kdokoliv jiný, je dnes opovrhována takřka všemi, kdo se s její politikou nějakým způsobem seznámili. Slobodan Milošević zemřel 11. března 2006 v cele Tribunálu pro válečné zločiny spáchané v bývalé Jugoslávii, kde probíhala konečná fáze jeho procesu. Rozsudku se sice nedočkal, ale platí to, co po jeho smrti napsal jeden bělehradský novinář: „Zemřel, a tím pro mě skončila jedna kapitola dějin. S následky jeho politiky se ale budeme muset vyrovnávat ještě dlouho."

Nástup k moci

Bez jakékoli nadsázky se dá říci, že ve druhé polovině osmdesátých let dvacátého století se Slobodan Milošević stal ikonou srbského národa. Miloševićovi se totiž v době, kdy srbská intelektuální opozice zahájila kritiku komunistického vedení kvůli jeho pasivitě při řešení „srbských národních zájmů", naskytla možnost, jak se za pomoci probouzeného nacionalismu dostat k moci a svrhnout do té doby umírněné komunistické křídlo v čele s Ivanem Stambolićem. V roce 1987 Milošević vyměnil funkci předsedy komunistického svazu Srbska za pozici srbského prezidenta.

Milošević pouze reagoval na výzvu a využil nacionalismus jako nástroj k setrvání u moci. Intelektuální opozice v něm viděla nového vůdce, který dokáže vyřešit ty nejdůležitější problémy, včetně posílení centrální moci na úkor autonomních oblasti, a dovolila režimu, aby se k ní přiklonil. Od intelektuálů převzal Milošević roli patrona srbských zájmů, což ho vyzdvihlo na samotný vrchol popularity. Těmito kroky přitom v konečném důsledku zlikvidoval samotnou kritickou opozici. Obrovská popularita znamenala, že pokud intelektuálové budou pokračovat v kritice režimu, postaví se proti vůli národa, čímž by ztratili všechnu podporu, kterou v polovině osmdesátých let získali.

Rétorika a činy, které Milošević uskutečňoval, opravdu nasvědčovaly, že je schopen vyřešit politickou krizi. Rozhodnutím vyměnit vedení v srbských autonomních oblastech v Kosovu, ve Vojvodině a později také v Černé Hoře potvrzoval svá slova, že on je tím, kdo vyřeší všechny problémy. Strategií svržení, již pojmenoval „antibyrokratická revoluce", chtěl ovšem docílit jiného efektu: nejprve získat kontrolu nad celým Srbskem a postupně nad celou Jugoslávií. Vyvolal tím ale strach u ostatních národů a republikových vedení. Milošević se chtěl stát novým Josipem Brozem Titem.

Milošević Srbům sliboval stabilitu, sociální a ekonomický progres, mír a bezpečí. Během prvních parlamentních voleb, které se v Srbsku konaly v prosinci 1990, patřily mezi předvolební hesla Miloševićovy Socialistické strany Srbska (SPS) - přejmenované Komunistické strany - slogany „Mír a stabilita" a „S námi je jistota".

Většina Srbů mezi lety 1989-1990 stála pevně za Miloševićem a za jeho politikou, že všichni Srbové (myšleno Srbové ze Srbska, Bosny a Hercegoviny, Chorvatska a Černé Hory) musejí žít ve společném státě. Na možné strachy a námitky ze strany ostatních národů se pohlíželo jako na nepochopení srbského národa a jeho potřeb. Nikdo neuvažoval o možném strachu a potřebách ostatních republik.

Pohled „druhé" strany

Jméno Slobodana Miloševiće se ve světě stalo synonymem pro války v bývalé Jugoslávii, v Chorvatsku pro „agresi", v Bosně a Hercegovině vyvolává diskuze o „genocidě" a v Kosovu o „útlaku" a „etnických čistkách". Některá tvrzení jsou přesná, jiná ze záměrných důvodů přehnaná. Příklady ze světového bulvárního tisku, kde byl Miloševićovi dán titul „balkánský řezník", nebo výrok německého poslance Stefana Schwarze, který jej srovnal s Hitlerem, jsou myslím dostatečné.

Když se jugoslávská krize na začátku devadesátých let blížila svému vrcholu, Milošević si uvědomil, že se mu nepodaří ovládnout celou Jugoslávii, a rozhodl se pro alternativní plán vytvořit „zkrácenou Jugoslávii" pod kontrolou Srbska. Ačkoliv to tak nikdy neformuloval, jednalo se o tzv. velké Srbsko. Projekt měl zahrnovat území SFRJ, ale bez Slovinska a těch částí Chorvatska, kde Srbové netvořili většinu nebo přinejmenším početnou menšinu. V tomto kontextu Milošević jednou prohlásil, že by „Jugoslávie bez Slovinska a Chorvatska měla přibližně 17 milionů obyvatel, což je pro evropské standardy dostačující".

V mnoha odborných a publicistických textech se uvádí, že Milošević vedl a prohrál čtyři války, přičemž jako první se počítá konflikt ve Slovinsku. Jak ale správně uvádí dvojice britských novinářů Laura Silber a Allan Little, konflikt ve Slovinsku nebyl mezi Srbskem a Slovinskem, ale mezi Slovinskem a federálním vedením. Milošević na něm ani neměl zájem, protože potřeboval zachovat JNA pro připravovaný konflikt v Chorvatsku. V lednu 1991 uzavřel dohodu s tehdejším prezidentem Slovinska Milanem Kučanem, v níž se zavázal, že Srbsko nebude bránit Slovinsku v osamostatnění. Kučan na oplátku prohlásil, že Srbové mají právo žít ve společném státě. Milošević si na Slovinsko nedělal žádné nároky z jednoduchého důvodu: v této republice nežila žádná srbská menšina.

Válku v Chorvatsku naproti tomu detailně naplánoval. Volby v Chorvatsku vyhráli nacionalisté v čele s Franjou Tudjmanem, což Miloševiće přesvědčilo, že ovládnout celé Chorvatsko je neproveditelné. Ve spolupráci se svými lidmi z tajné služby srbského ministerstva vnitra proto zahájil plány, jak aktivovat srbskou menšinu v Chorvatsku, odtrhnout část chorvatského území a připojit ho k Srbsku. V samotném Srbsku pak začala prostřednictvím státních médií silná propaganda, v níž byla nová chorvatská vláda ztotožňována s fašistickým ustašovským režimem z druhé světové války. Je pravda, že v tomto směru Miloševićovi pomohlo samotné Chorvatské demokratické společenství (HDZ), jež obnovilo některé tradiční chorvatské symboly, které v povědomí Srbů probouzely vzpomínky na druhou světovou válku a na genocidu, kterou proti nim prováděli ustašovci. Franjo Tudjman zároveň odmítal přistoupit na kompromis s umírněným křídlem chorvatských Srbů, kteří žádali kulturní autonomii.

Válka v Chorvatsku měla několik front, ovšem hlavním symbolem agrese (a chorvatského odporu) se stalo obléhání Vukovaru. Toto město u hranic se Srbskem bylo po necelých třech měsících bombardování téměř srovnáno se zemí. Chorvatský analytik Ozren Žunec uvádí, že denně na něj bylo vystřeleno v průměru 7 000 granátů, celkem bylo zničeno 62 % objektů. Dalším symbolem války se stalo město Dubrovník. Vojenské aktivity jugoslávské armády u obou zmíněných měst určily Srby za jediné viníky.

Do roku 1992, kdy bylo podepsáno příměří, získali Srbové kontrolu nad přibližně jednou třetinou chorvatského území, kde vyhlásili nikým neuznanou Republiku Srpska Krajina (RSK), existenčně závislou na Srbsku a politickém vedení Slobodana Miloševiće. Podpisem mírové smlouvy byla válka na několik let zakonzervována a pomalu se přesunula do sousední Bosny a Hercegoviny.

Před vypuknutím války v Chorvatsku se v březnu 1991 v srbském Karadjordjevu setkali Slobodan Milošević a Franjo Tudjman. Tudjman, který trval na schůzce, chtěl dosáhnout mírového vyřešení krize v Chorvatsku, respektive přesvědčit Miloševiće, aby pacifikoval Srby, což se mu nepodařilo. Oba prezidenti se však shodli na plánu rozdělit Bosnu a Hercegovinu mezi Srbsko a Chorvatsko. Milošević přitom podobně jako v Chorvatsku přesvědčil bosenské Srby, že nejlepším řešením pro ně bude, když setrvají ve svazku se Srbskem.

Podporou bosenských Srbů a účastí ve válce v BaH si tehdejší Svazová republika Jugoslávie (SRJ) vysloužila mezinárodní ekonomické a politické sankce, které byly později rozšířeny i na sport a kulturu, čímž se SRJ dostala do totální mezinárodní izolace. Nezpochybnitelné je, že Milošević hrál zcela jistě nejdůležitější roli v době vyvrcholení politické krize a následně při rozpoutání války v této republice. Srbská tajná služba ministerstva vnitra a Jugoslávská lidová armáda se podílely na distribuci zbraní mezi bosenské Srby.

Problémy mezi bosenskosrbským vedením a Slobodanem Miloševićem nastaly v roce 1993, kdy bosenští Srbové odmítli podepsat Vance-Owenovou mírovou dohodu. Slobodan Milošević v doprovodu černohorského prezidenta a řeckého premiéra osobně přijel na Pale (tehdejší hlavní město Republiky srbské), aby přesvědčil bosenské Srby k podpisu. Jejich odmítnutí chápal Milošević jako osobní prohru a urážku. „Ne", které z Pale zaznělo, odstartovalo vleklý spor mezi Slobodanem Miloševićem a vedením bosenských Srbů v čele s Radovanem Karadžićem a Ratkem Mladićem. Jejich vztahy sice ochladly, ale i nadále probíhala vojenská, ekonomická a politická podpora Srbska bosenským Srbům.

Největší záhadou spojenou s Miloševićovým angažmá ve válce v Bosně a Hercegovině zůstává případ Srebrenica. Milošević byl haagským tribunálem obviněn z podílu na tomto masakru. Ani odborníci zabývající se válkou v BaH se ale nemohou shodnout, zda byl masakr předem naplánován a zda byl s celou akcí Milošević seznámen. Již v roce 1993, kdy bosenští Srbové poprvé plánovali obsadit Srebrenicu, přinutil Milošević jejich politické vedení, aby od toho upustilo. Ve vesnicích v okolí Srebrenice došlo v roce 1993 k rozsáhlým masakrům srbských civilistů a Milošević se údajně obával, že pokud Srbové obsadí Srebrenicu, dojde k pomstě na civilistech, což by mělo negativní mezinárodněpolitický dopad. Podobného zákroku se v roce 1995 zdržel i přesto, že ministerstvo obrany SRJ spolupracovalo s vedením armády bosenských Srbů na plánu obsadit Srebrenicu. Během soudního procesu v Haagu se ale neobjevil ani jeden důkaz spojitosti mezi Slobodanem Miloševićem a připravovaným masakrem.

Po ochlazení vztahů mezi Bělehradem a Pale, které se v roce 1994 prohloubilo poté, co bosenští Srbové odmítli podepsat další mírový plán (na což Srbsko reagovalo blokádou Republiky srbské), došlo k přerušení vzájemných politických a ekonomických kontaktů. Problém Srebrenice a dalších tzv. bezpečnostních zón (bosňácké enklávy uvnitř území, které kontrolovali bosenští Srbové) spočíval v tom, že se nacházely na územích, která měla podle plánu Kontaktní skupiny, z něhož nakonec vzešla Daytonská mírová smlouva, připadnout Srbům. Jejich existence bránila naplnění této smlouvy.

Porážkou bosenských Srbů na podzim 1995 a obviněním Ratka Mladiće a Radovana Karadžiće z válečných zločinů byly vytvořeny podmínky pro uskutečnění mírové dohody a plánu Kontaktní skupiny, který navrhoval rozdělení BaH na dvě entity - Republiku srbskou, jíž mělo připadnout 49 % území, a muslimsko-chorvatskou Federaci Bosny a Hercegoviny s 51 % podílem teritoria.

Mírových jednání se za Srby ujal Slobodan Milošević. (Kromě SRJ zastupoval také bosenské Srby.) Bosenské Chorvaty a Chorvatsko reprezentoval Franjo Tudjman a bosňáckou stranu Alija Izetbegović. Úspěšné uzavření mírové dohody přineslo Miloševićovi respekt ze strany mezinárodního společenství, které ho označilo za člověka, s nímž je možné uzavřít kompromis. Pro SRJ to znamenalo nejen ukončení války v sousední BaH, ale také zrušení mezinárodních sankcí a izolace, čehož Milošević využil, aby se prezentoval jako mírotvůrce.

Vnitropolitická situace v Srbsku

Jediný, kdo podpořil bosenské Srby během politické a ekonomické izolace ze strany SRJ, byla srbská demokratická opozice. Předpokládala, že si podporou politiků z Pale získá sympatie srbských voličů. Srbové však byli válkou a válečnými tématy unaveni. Navíc média ovládaná Miloševićem zahájila účinnou propagandu s cílem zdiskreditovat bosenské Srby a prezentovat je coby hlavní viníky izolace SRJ. Milošević tak poněkolikáté využil rozdělení na „my" a „oni", aby vysvětlil příčiny srbských problémů, přičemž Srby a Srbsko označil za jediné oběti.

V roce 1990, po utužení moci v Srbsku, zahájil Milošević přípravy na válku v Chorvatsku. „Spiknutím" všech proti Srbům byly vysvětlovány všechny problémy, se kterými se Srbsko potýkalo, a opoziční hlasy a názory byly prezentovány jako existence „páté kolony" v samotném Srbsku. Tak začal boj proti opozici. V průběhu let, jak se ochlazovaly vztahy Srbska se Západem, byla celá demokratická opozice označována za špiony Severoatlantické aliance nebo Spojených států, jejichž cílem je dostat Srbsko pod kontrolu Západu.

Propaganda byla zpočátku velmi účinná. Přípravy na válku v Chorvatsku mobilizovaly celou srbskou politickou scénu. Téměř všechny politické strany měly silný nacionální program. Některé extrémně nacionalistické (např. Srbská radikální strana Vojislava Šešelje či Srbské hnutí obnovy Vuka Draškoviće) dokonce organizovaly dobrovolnické jednotky, které posílaly na chorvatskou a bosenskou frontu. Vlivná demokratická alternativa neexistovala. Nacionalistická témata ostatně převzal již v osmdesátých letech sám Milošević, který se na rozdíl od svých oponentů prezentoval jako někdo, kdo válku sice nechce, ale musí do ní vstoupit, aby ochránil zájmy Srbů. V tomto kontextu je zajímavé, že Milošević nikdy neprohlásil, že Srbsko je ve válce.

První masové protesty proti Slobodanu Miloševićovi se objevily ale již 9. března 1991 v Bělehradě, těsně před vypuknutím války v Chorvatsku. Demonstrace organizoval Vuk Drašković, který požadoval svobodu tisku, rádia, televize a nezávislé soudnictví. Požadoval také radikální reformy celého systému a odchod „bolševiků" z čela státu. Protesty, které se nakonec proměnily v pouliční bitku s policisty, byly ukončeny vojenským zásahem a vysláním tanků do ulic Bělehradu. Drašković byl zatčen. Někteří se domnívají, že hrozba opakování demonstrací přinutila Miloševiće, aby co nejrychleji zahájil válku v Chorvatsku, a tím odpoutal pozornost od vnitropolitických témat.

Mezinárodní izolace a ekonomické sankce, které byly vůči SRJ zavedeny kvůli její účasti ve válce v BaH, zvýšily emigraci na extrémní úroveň. Desetitisíce obyvatel Srbska se rozhodly pro odchod do zahraničí. Většinou se jednalo o inteligenci. Samotným odchodem vzdělané části obyvatel se snižovala voličská základna demokratické opozice. Ekonomická krize, devalvace a inflace přinutily obyvatele Srbska, aby se více než o politiku zajímali o základní přežití.

Inflace z druhé poloviny roku 1993 připomínala situaci ve Výmarské republice. Po šesti týdnech dosáhla neuvěřitelných 313 563 558 % měsíčně. Ačkoliv se nejednalo o světový rekord - v dubnu 1946 byla v Maďarsku zaznamenána inflace 4,19 bilionů procent - držela SRJ jiný nechvalný rekord: v délce trvání hyperinflace. Trvala dva roky. Neustálý tisk nových bankovek přispěl k devalvaci měny. Stát se tak snažil mírnit ekonomickou krizi, ale udělal pravý opak. Celkem bylo v tomto období vytištěno 33 nových bankovek, z toho 24 jen v roce 1993. 500 miliard dinárů byla bankovka s největší hodnotou, která se po dvou týdnech stala prakticky bezvýznamnou. V každodenním životě byl jugoslávský dinár nahrazen německou markou, protože hodnota dináru se měnila několikrát za den.

Ukončením války v BaH se začala situace lepšit také v SRJ. Jugoslávii byly zrušeny ekonomické sankce a země se pomalu otevírala. Zdevastovaná ekonomika, válečná atmosféra, mezinárodní izolace, korupce a celkový úpadek společnosti přispěly k tomu, že se v SRJ vytvořila nová vlna ekonomické elity. Tu tvořily osoby z kriminálního prostředí, jež majetek získaly účastí ve válkách v Chorvatsku a v BaH, obstarávaly „válečnou kořist" nebo pašovaly spotřební zboží (benzín či cigarety), jichž bylo v Jugoslávii kvůli mezinárodním sankcím nedostatek. Krom toho tvořili novou elitu i politici z vládnoucí Miloševićovy SPS nebo z politické strany jeho manželky, Jugoslávské sdružené levice (JUL). Všichni podnikatelé, kteří nechtěli mít s Miloševićovým režimem problémy, museli být členy JUL nebo alespoň mít kontakty na tuto stranu a financovat ji. Tak se tvořily vazby mezi politikou, mafií a bezpečnostními službami. Tajná služba byla podobně jako státní televize jedním z pilířů Miloševićova režimu. Kontakty s kriminálníky si vytvořila už během války v Chorvatsku a udržovala je i po ukončení bojů. Nejznámějším z nich byl Željko Ražnatović, známý též jako Arkan. Ražnatović již v osmdesátých letech pracoval pro tehdejší komunistickou jugoslávskou tajnou službu. Před vypuknutím války v Chorvatsku se vrátil do Bělehradu, kde pokračoval ve spolupráci s tajnou službou srbského ministerstva vnitra. Ta jeho Srbskou dobrovolnickou gardu pomohla zorganizovat, vyzbrojila ji a vycvičila. Za odvádění „špinavé práce" v chorvatské Slavonii, v BaH a později též v Kosovu měl Arkan právo na válečnou kořist v oblastech, kde jeho jednotka působila, a na podíl na ilegálních obchodech v Srbsku.

Kriminalizace společnosti, ekonomický úpadek, několik set tisíc uprchlíků z Chorvatska a BaH a hlavně ukončení války byly potřeba, aby se aktivovala také opozice. V lokálních volbách na podzim 1996 zvítězila sdružená opozice prakticky ve všech městech v Srbsku. Milošević výsledek voleb neuznal. Krádež hlasů vyvolala vlnu demonstrací a desetitisíce lidí po dobu tří měsíců protestovaly v ulicích měst. Slobodan Milošević nakonec volby uznal, ale dokázal rozhádat opozici, která své osobní antagonismy stavěla před společný zájem. Rozpad opozice znamenal pro srbskou veřejnost novou depresi a Milošević se znovu zdál být neporazitelný. V červenci 1997 byl zvolen svazovým parlamentem za prezidenta Jugoslávie, a ačkoliv získal jen formální pravomoci, i nadále držel stát pod svou kontrolou. Ovšem ukázalo se, že Milošević kontroluje jen Srbsko - a ani to ne celé. V roce 1998 vyhrál volby v Černé Hoře Milo Djukanović, jenž byl v minulosti jedním z nejbližších spolupracovníků Slobodana Miloševiće, avšak po volbách se rozhodl pro co největší samostatnost a stal se z něj naopak nejsilnější Miloševićův protivník uvnitř státu.

Druhým místem, kde Milošević ztrácel kontrolu, bylo Kosovo. Zde pozbylo svou legitimitu umírněné křídlo kosovských Albánců v čele s Ibrahimem Rugovou a na popularitě a významu začala získávat do té doby neznámá Osvobozenecká armáda Kosova (UÇK), která se ozbrojenou cestou rozhodla vybojovat nezávislost Kosova. Atentáty UÇK byly zaměřeny jak na Srby, tak na Albánce, které UÇK označovala za „kolaboranty se srbským režimem". Nejvíce útoků bylo nicméně směřováno na srbské policisty, kteří Kosovo již dlouhou dobu drželi pod kontrolou a vyvíjeli represe nad etnickými Albánci.

Milošević se pokusil problém řešit vysláním vojenských jednotek, přičemž tvrdě odmítal jakoukoli spolupráci s mezinárodním společenstvím. Armáda tak na útoky a na guerillovou válku reagovala nepřiměřeným útokem na civilní objekty, včetně ničení celých vesnic, což mělo negativní dopad na světové veřejné mínění. Srbové navíc byli již během válek v Chorvatsku a BaH označeni za jediné viníky, tudíž aktivace světové veřejnosti ve prospěch kosovských Albánců byla snadná. Světová diplomacie vyvíjela tlak pouze na Slobodana Miloševiće, kterému hrozila bombardováním v případě neukončení válečných operací. Pro UÇK žádné podmínky nebyly.

Při jednáních ve francouzském Rambouillet diplomatické řešení kosovské krize selhalo a na řadu přišlo bombardování SRJ ze strany NATO. Srbské jednotky se pokusily využít situace v Kosovu a zahájily etnické čištění Kosova. Ačkoliv část kosovskoalbánských uprchlíků utíkala z Kosova také kvůli bombardování a bojům mezi jugoslávskou armádou a UÇK, naprostou většinu uprchlíků mají na svědomí srbské bezpečnostní síly v čele s policií a speciálními jednotkami ministerstva vnitra. Podle údajů OBSE bylo z Kosova vyhnáno kolem 800 000 lidí, přičemž většina z nich směřovala do Albánie a Makedonie. Vystěhováním do Makedonie chtěly srbské síly destabilizovat také tuto zemi a rozšířit konflikt za hranice SRJ.

To se ale neuskutečnilo a po 78 dnech bylo 9. června 1999 bombardování SRJ ukončeno. Kumanovskou dohodou se Kosovo dostalo pod kontrolu mezinárodní správy OSN a Bělehrad ztratil všechny nástroje pro svou přítomnost v Kosovu. Do Srbska mezitím z Kosova uprchlo nebo bylo vyhnáno kolem 200 000 Srbů. Ani tuto porážku Milošević neuznal, ve státních médiích prezentoval výsledek války jako vítězství a otázku uprchlíků vytahoval - podobně jako s uprchlíky z Chorvatska a BaH - pouze v případech, kdy potřeboval získat jejich podporu, např. v době voleb.

Ačkoliv se mnozí zahraniční politici a analytici domnívají, že bombardování SRJ přispělo ke svržení Miloševiće, opozice v Srbsku je právě opačného názoru. Bombardování Milošević využil k označení opozice coby loutek Spojených států a NATO. Už během bombardování byl srbskou tajnou službou zavražděn nezávislý novinář a vydavatel deníku Dnevni Telegraf Slavko Ćuruvija, který ve svém deníku psal o etnickém čištění v Kosovu. Dvakrát se tajná služba pokusila zavraždit i nejsilnějšího opozičního politika Vuka Draškoviće. V lednu 2000 byl zavražděn Željko Ražnatović „Arkan" a v srpnu téhož roku bývalý prezident a dlouholetý ochránce Slobodana Miloševiće z komunistické doby Ivan Stambilić, jenž uvažoval o návratu do politiky coby Miloševićův protivník. (Až v červenci 2006 byl za hlavního inspirátora tohoto atentátu a pokusu o atentát na Vuka Draškoviće srbským soudem označen Slobodan Milošević.) Neznámými pachateli byli zavražděni ministr obrany Pavle Bulatović, šéf policie Radovan Stojičić Badža nebo generální tajemník politické strany Miloševićovy manželky JUL. Zda se jednalo o politické vraždy, nebo měly tyto likvidace co do činění s organizovaným zločinem, nebylo zjištěno.

Konec „jeho" éry

Na jaře 2000 oznámil Milošević vypsání voleb na funkci prezidenta SRJ. Volby se měly konat 24. září a podle jeho předpokladu v nich měl sám drtivě zvítězit. Opozice byla rozdělena a nemohla se dohodnout na společném kandidátovi. „Problémem" bylo jen studentské hnutí Otpor!, jehož hlavním cílem bylo svržení Miloševiće a ustavení demokratické vlády včetně svobody tisku, slova a svobodných univerzit. Zástupci Otporu! se nechtěli podílet na politice, odmítali spolupracovat s jakoukoli politickou stranou a rozhodli se podpořit pouze toho kandidáta, jehož navrhne spojená opozice.

Z Otporu! se postupně vyvinula organizace o několika desítkách tisíc členů, která nápaditými akcemi dokázala probudit potřebnou náladu a přesvědčit obyvatele, že je ve volbách skutečně možné Miloševiće svrhnout. Nebyli to opoziční politici, ale mladí lidé, kteří se rozhodli obětovat úplně všechno za Miloševićovo svržení. Členové této organizace byli opět označováni za zrádce a sluhy USA. Po atentátu na ministra obrany Pavla Bulatoviće režim obvinil právě Otpor! Celou organizaci dokonce označil za teroristickou a její členové byli denně zatýkáni a mláceni. Na konci jara se lídři prakticky všech demokratických politických stran (s výjimkou Vuka Draškoviće) dohodli na společném kandidátovi, který nebyl z minulosti zkompromitován nějakými aférami nebo spolupráci s Miloševićem.

24. září 2000 vyhrál jugoslávské prezidentské volby kandidát Demokratické opozice Srbska (DOS) Vojislav Koštunica. Milošević výsledek opět neuznal, na což opozice reagovala generální stávkou v celém Srbsku. Demonstrace vyvrcholily 5. října, kdy vypukla tzv. „bagr revoluce", jíž se v Bělehradě zúčastnilo kolem půl milionu lidí. Ačkoliv Milošević armádě a speciálním jednotkám ministerstva vnitra nařídil, aby proti demonstrantům zasáhly a vyslaly tanky do ulic, obě instituce odmítly jeho přání splnit. Byl to konec vlády Slobodana Miloševiće, který se poté uzavřel ve svém domě v Bělehradě.

Miloševićova izolace byla ukončena jeho zatčením a 28. června 2001 byl převezen do Haagu, kde se až do smrti pokoušel dokázat svou nevinu za všechny činy, ze kterých byl obviněn.

Obyvatelům Srbska zůstalo dědictví, se kterým se budou ještě dlouhou dobu potýkat. Nejbolestivější bude katarze, jíž budou muset projít. Kvůli dlouholetému označování Srbů za jediné oběti bude katarze velmi komplikovaná. Se stejným problémem se přitom budou muset vyrovnat také ostatní postjugoslávské republiky. Prohry ve válkách, statisíce uprchlíků, ekonomická destrukce, chudoba, izolace, kriminalizace společnosti, korupce a v neposlední řadě také policejní represe jsou důvody, proč Srbové Miloševiće kritizují. A mezinárodní činitelé - zejména pak finský diplomat Marti Ahtisari, zvláštní zmocněnec OSN pro jednání o budoucím statusu Kosova - stále častěji argumentují, že osamostatnění Kosova je cena, kterou Srbsko musí zaplatit za kosovskou politiku Slobodana Miloševiće.

Autor je studentem politologie, mezinárodních vztahů a evropských studií na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.