Smlouva chytré horákyně

Podpis Reformní smlouvy v polovině prosince loňského roku v Lisabonu je jedna věc. Druhá, neméně podstatná věc je ale přijetí smlouvy parlamenty jednotlivých členských států. Ty se budou vesměs řídit snahou nepotopit vlastní vládu, která svým podpisem vyjádřila se smlouvou souhlas. Přesto se ale nemohou zbavit otazníků nad tím, jakou smlouvu vlastně přijímají, v jaké míře se odlišuje od neúspěšného návrhu evropské ústavy a zda je slučitelná s domácím základním zákonem. Tedy v našem případě s českou ústavou.

Z Reformní smlouvy oproti původní evropské ústavě zmizely symboly vytvářející dojem státnosti. Smlouva se nejmenuje ústavní a pouze novelizuje stávající primární právo. Část sporných partií evropské ústavy v ní ale přímo či nepřímo zůstává. Není divu: cílem německého a portugalského předsednictví v Unii bylo totiž zachránit substanci ústavní smlouvy. Evropská unie tak v politické oblasti výslovně získá právní subjektivitu, evropské orgány budou rozhodovat o trestněprávních normách zásadně bez práva veta členských států a jejich autorita bude oproti národním institucím posílena.

Ještě zajímavější je ale skutečnost, že řada sporných částí dokumentu se v duchu pohádky o chytré horákyni skryla - je a zároveň není ve smlouvě obsažena. Míra sofistikovaného chytračení dosáhla v Reformní smlouvě nevídaného stupně. Kupříkladu Chartu základních práv EU vyjadřující se k řadě citlivých otázek, aniž by si toho byli občané vědomi či to snad po Unii dokonce chtěli, v Reformní smlouvě přímo nenajdeme. Na druhé straně jí má být přisouzena stejná právní síla, jakou má smlouva samotná.

O možných důsledcích přijetí Charty a jejím vztahu k české Listině základních práv a svobod dnes můžeme pouze spekulovat. V kombinaci se zásadou přednosti evropského práva před právem národním (která se skrývá v dodatkových prohlášeních ke smlouvě) ale můžeme očekávat od Evropského soudního dvora nové interpretační zázraky.

V takovéto situaci je nejnaléhavějším úkolem přezkoumání slučitelnosti smlouvy s ústavním pořádkem České republiky. Jakožto senátora se mě tato otázka přímo dotýká. Senát má totiž v našem politickém zřízení úlohu „strážce ústavnosti". V běžném legislativním procesu je sice slabší než Poslanecká sněmovna, při schvalování změn ústavních pravidel a základního nastavení politického zřízení se však Senát těší de iure i de facto výrazně silnějšímu postavení. Horní komora se tak nemůže zříci politické odpovědnosti za ústavní konformitu takto závažného dokumentu.

Na druhé straně ale Senát není komorou právníků a soudců. Proto mu zákon umožňuje podat návrh na posouzení souladu mezinárodní smlouvy s ústavním pořádkem k Ústavnímu soudu. Považoval jsem proto nejenom za vhodné, ale přímo za nezbytné, aby Senát k Ústavnímu soudu takovouto žádost podal. Otázky, s nimiž se Ústavní soud musí vyrovnat, jsou nabíledni.

Zůstává státnost České republiky nenarušena, pokud vzhledem k vágnímu vymezení pravomocí Evropské unie nejsou jasné hranice, kam až evropské právo zasahuje? Můžeme hovořit o státní suverenitě za situace, kdy členské státy ztrácejí právo veta ve 181 oblastech právní regulace namísto dosavadních 137, a přitom se jedná v řadě případů už o navýsost politické, nikoli jen ekonomické záležitosti? Disponuje snad Evropská unie svébytným zdrojem legitimity - evropským politickým národem - který by ji opravňoval k možnosti nerespektovat a přehlasovat pozice vzešlé z vnitrostátní debaty mezi vládou a parlamentem?

Slučuje se se zásadou, podle níž členské státy svěřují Evropské unii pravomoci mezinárodní smlouvou, skutečnost, že tzv. přechodové klauzule a doložka flexibility umožňují tyto unijní pravomoci měnit nebo fakticky rozšiřovat pouze dohodou unijních orgánů? Nemůže nastat kolize mezi vnitrostátním katalogem lidských práv a evropskou Chartou, která kromě vymahatelných práv obsahuje i deklaratorní principy a aspirace? Bude orgánem, jemuž přísluší poslední slovo nad výkladem těchto otázek, Evropský soudní dvůr? Je při takovýchto rozhodnutích unijní soud opravdu nestranným a nezávislým arbitrem?

Ústavní soud by se měl ve svém výroku zamyslet nad vztahem mezi národním a evropským právním řádem za situace, která by nastala po přijetí Reformní smlouvy. Ne všechny důsledky můžeme dnes dohlédnout. Při důkladném seznámení s textem Reformní smlouvy bychom však už nyní měli být schopni odpovědět na otázku, zda Česká republika zůstane suverénním státem, nebo zda se stane evropskou spolkovou zemí či unijním departementem.