Soběstačná hudba

Soběstačná hudba

Jiří Hanuš

Tímto textem otevíráme novou rubriku „Vaši nejmilejší básníci?“, navazující na oblíbenou rubriku „Básníci čtou básníky“. Chceme tak umožnit přispět i těm, kdo mají poezii rádi a patří k jejich inspiračním zdrojům, avšak sami ji nepíší či nepublikují. Nový název odkazuje na jednu z šestatřiceti slavných otázek spisovatele Marcela Prousta (1871–1922), jež byla pokládána v různých dobách různým osobnostem. ­Autoři tak nyní mohou představit své oblíbené básníky, vyjádřit svůj obdiv k poezii a popsat důvody, proč ji čtou a jak je inspiruje. (red.)

Čtu poezii zřídkakdy, ale ještě mne dokáže překvapit. Kdy naposledy? Asi před třemi lety, kdy mi přítel Ivoš přinesl jako dárek k narozeninám výbor z veršů Jana Čarka. Toho jsem měl zařazeného v šuplíku „komunističtí básníci“. Nebo to byl dojem získaný v hodinách na fakultě? Nepamatuju si, že by o něm Milan Suchomel mluvil. A teď otevřu výbor s názvem Chudá rodina a čtu:

Divoké husy táhnou k jihu,
někdo odejde a zase se vrátí,
někdo odejde a už se nevrátí.
(Návrat)

Uvědomil jsem si zde, že jedna z poetických linií, kterou mám rád vlastně celý život, je ta příběhová, jednoduchá, bez příliš těžkých, složitých obrazů a příměrů. Čarek je možná jednoduchý až příliš, existují ovšem těžší a nezpochybnitelné kusy, například Jehan Rictus v překladu Jindřicha Hořejšího. Ten Rictuse­‑Randona zřejmě překládal proto, že psal o chudých a prostých lidech, a tudíž jaksi protosocialisticky, ale ono je to spíše – jak to říci – o křesťanské chudobě i o bídě tohoto světa. (…)

 

Koupit

Objednejte si předplatné časopisu za zvýhodněnou cenu.