Soudobé problémy policie ČR

Policie ČR se stala v jarních měsících roku 2006 důležitým tématem předvolební kampaně. Většina politických stran měla ve svých programech požadavky na zlepšení situace v oblasti vnitřní bezpečnosti v ČR, ty ovšem nebyly doplněny konkrétními návrhy na řešení situace v policii. Mediální aféra s napadením kandidátky Strany zelených Kateřiny Jacques při jejím protinacistickém angažmá v Praze dne 1. května 2006 a následná mediální exhibice předsedy vlády Jiřího Paroubka a ministra vnitra Františka Bublana přitom zastínila řadu důležitých problémů, které je potřeba v Policii ČR řešit, přičemž kvalita personálu je pouze jedním z nich.

Kdo slouží v policii?

Častá kritika vůči české policii, která je slyšet „z lidu", se soustřeďuje především na to, kdo u tohoto ozbrojeného sboru slouží, kolik je mezi policisty bývalých komunistů, kolik policistů je agresivních a řeší si prací své komplexy, nakolik jsou policisté zkorumpovatelní apod. Nicméně kvalita personálu není největší problém, který současnou situaci v Policii ČR zatěžuje.

Je pravda, že řada lidí na různých úrovních sloužila již v komunistickém období u Sboru národní bezpečnosti, ale procentuální podíl těchto policistů klesá. Nelze navíc rozhodně říci, že co předlistopadový příslušník VB, to agresivní diletant. Mnoho policistů, a to i bývalých komunistů, je úzce profesně specializováno a jejich komunistická minulost je v současnosti spíše posouvá do apolitických pozic.

Někteří z nich mohou mít na pozicích vyšetřovatelů paradoxně lepší kriminalistické schopnosti než např. čerství absolventi právnických fakult. Zkušenost (nemluvě např. o síti informátorů) je při řešení běžné kriminality často důležitější než čerstvý vysokoškolský diplom a čistý politický profil, i když ani tyto věci nelze rozhodně bagatelizovat. Více než šestnáct let po změně režimu je ovšem problém s bývalými komunisty většinou účelově nadhodnocován.

Mladší policisté jsou již odchovanci demokratického režimu a jeho profesní přípravy. Většina z nich má odpovídající kvalifikaci i lidské kvality. Je ovšem skutečností, že u řadových policistů na služebnách i v pořádkových jednotkách se může projevit nedostatečné právní vzdělání, kterému se v policii věnuje často spíše formální pozornost na úkor „operativních schopností" a zažité rutiny. Za vlády sociálnědemokratických ministrů se v policii rozšířil rovněž jistý pocit nedotknutelnosti a přehnaného elitářství, zvláště pak u složek postupujících proti hospodářské kriminalitě.

Větší problém, než je kvalita personálu na nižších úrovních, představuje vznik propojených „policejních bratrstev" na vyšších úrovních, zvláště pak na policejním prezidiu. Existuje zde hrozba propojení s organizovaným zločinem (což ukázal případ Berdychova gangu, i když je sporné, zda skutečně ve smyslu oficiálně vznesených obvinění) i snižování efektivity činnosti policie v důsledku soupeřících neformálních skupin (v jejichž čele se nacházejí vysocí policejní funkcionáři).

Neefektivní struktura policie

Výkonnost každého policejního sboru ve světě ovlivňuje i jeho struktura. Policie ČR se v tomto kontextu nachází ve velmi špatné pozici, protože její struktura je velmi komplikovaná a v řadě aspektů neodpovídá soudobým potřebám boje proti kriminalitě, zvláště pak jejím nejzávažnějším formám. Nejasně rozdělené kompetence pak nahrávají vzniku různých soupeřících skupin a nesmyslné rivalitě, na níž se podepisuje i „čárkový systém" hodnocení úspěšnosti jednotlivých policejních útvarů.

Policie ČR je dle zákona podřízena Ministerstvu vnitra. Tvoří ji Policejní prezidium České republiky, útvary s působností na celém území ČR a útvary s územně vymezenou působností. V policii působí služba pořádkové policie, služba kriminální policie a vyšetřování (sloučení detektivů a vyšetřovatelů k 1. lednu 2002 přitom řada policistů dodnes kritizuje), služba dopravních činností, služba pořádkové policie, služba železniční policie, letecká služba a služba cizinecké a pohraniční policie (ta je současně i útvarem s celostátní působností - viz níže).

Útvary s územně vymezenou působností jsou správy krajů a správa hlavního města Prahy na jednom stupni a na nižších stupních okresní ředitelství, městská ředitelství Plzeň, Ostrava a Brno a obvodní ředitelství Praha I, Praha II, Praha III a Praha IV. Příkladem komplikovaného rozčlenění kompetencí je velký počet útvarů s celostátní působností, které se střetávají jak mezi sebou, tak i s krajskými správami.

Útvary policejního prezidia s celostátní působností jsou letecká služba, Národní protidrogová centrála SKPV, služba cizinecké a pohraniční policie, Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu SKPV, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Útvar odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality SKPV, Útvar pro odhalování organizovaného zločinu a Útvar rychlého nasazení.

Ve vztahu k odhalování organizovaného zločinu se může jevit sporné to, že Národní protidrogová centrála (NPC) není v podřízeném postavení vůči Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu. Velké drogové obchody přitom realizují gangy a skupiny zaměřené většinou na více ilegálních oblastí. Podle informací některých analytiků policejního prezidia přitom NPC odhaluje z celkového počtu zabavených drog na českém území pouze relativně malou část, protože největší úlovky spadají na odhalení různých „varen" ze strany krajských a okresních správ. Mediální image ředitele NPC Jiřího Komorouse a jeho politické schopnosti však činí pozici tohoto útvaru takřka neotřesitelnou.

Existující Útvar odhalování korupce a finanční kriminality SKPV a Útvar odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality SKPV mohou v řadě případů překrývat své kompetence a jejich privilegované postavení, které jim bylo svěřeno za vlády sociální demokracie, se může projevit v nedostatečně sebekritickém zhodnocení vlastních výsledků a možností. V Policii ČR je naopak roztříštěna do několika útvarů problematika boje proti terorismu, přičemž s ohledem na soudobou intenzitu této hrozby by mohl vzniknout i celostátní Útvar pro boj s terorismem a extremismem.

Sporný systém hodnocení

Při interakci celostátních policejních útvarů (resp. jejich územních expozitur) s krajskými správami dochází i k rivalitě ohledně toho, komu bude objasněný případ určen. Od počtu případů se totiž většinou odvozuje hodnocení výkonnosti jednotlivých složek policie i jejich odměňování, případně preference v přidělování techniky a dalšího vybavení.

Policisté jsou hodnoceni podle objasněných případů, přičemž často není zohledňován poměr mezi např. závažností vykradení auta a nájemné vraždy. Pro politickou prezentaci úspěšnosti policie jsou totiž důležité grafy a tabulky, kde se ukáže, že objasněnost roste a kriminalita klesá. Protože pro ministerstvo vnitra a policejní prezidium jsou důležitá čísla (nikoliv jejich hlubší obsah), vede to k nejrůznějším skandálům s manipulacemi s „čárkovým systémem" (případ = čárka).

Objasněnost je pouze relativním pojmem, protože je vztahována ke sdělení obvinění anebo ke sdělení obžaloby, nikoliv k reálnému odsouzení pachatele. Pokud by tedy policie shromáždila špatné, či dokonce falešné důkazy a soud obviněného osvobodil, objeví se takovýto případ jako objasněný ve statistice, se kterou se operuje ve zprávě o bezpečnostní situaci. Zcela nedostatečné je pak v policii zohledňování judikatury při vyšetřování dalších případů (jistou omluvou zde však může být značná rozporuplnost judikatury různých českých soudů).

Část vedoucích policejních funkcionářů politickou hru na objasněnost přijímá a nutí v tomto směru své podřízené k větší aktivitě. Nerealistické zvážení jejich možností pak vede k volání po větších pravomocech policie a k vytváření stále represivnějších zákonů, což ve svém důsledku vyvolává u řady občanů pocit existence policejního státu. Již zmíněná „bratrstva" na policejním prezidiu pak (mj. i díky vlastnictví řady informací, které mohou leckoho kompromitovat) z Policie ČR vytvořila jistý stát ve státě, který se začal řídit vlastními pravidly.

Inspekce ministra vnitra jako rizikový faktor

Skutečnosti, že policistům bylo ve snaze získat si jejich loajalitu a přízeň ze strany státu leccos promíjeno, přispěla i existence Inspekce ministra vnitra. Ta, jak ostatně vyplývá z jejího názvu, je podřízena přímo ministrovi. Přestože odhalila řadu trestných činů policistů, o čemž svědčí i výše uvedená tabulka, je její vazba na politické zájmy ministra vnitra rizikovým faktorem.

Zatímco v některých případech může mít ministr vnitra zájem na zahlazení případů trestné činnosti policistů (anebo se o ni nemusí zajímat), v jiných může usilovat o urychlené vyřešení případu, aby „exemplárně" ukázal svoji „rozhodnost a neovlivnitelnost". Takováto situace pak vede k nedůvěře i u řadových policistů, kteří navíc nemají pocit právní jistoty a neví, co, kde a proti komu si mohou dovolit.

Navrhované přesunutí inspekce pod ministerstvo spravedlnosti (návrh ODS) je zřejmě nejschůdnějším řešením problému (vedle případného zřízení specializovaného útvaru spadajícího pod státní zastupitelství). I zde je však obsaženo jisté riziko: v koaličních vládách by mohl být nátlakem na inspekci řešen spor mezi ministry ze dvou různých stran. Možné je proto i vytvoření složky podřízené přímo vládě anebo svěření tohoto útvaru některému z centrálních orgánů („NGO aktivistům" by zřejmě vyhovoval veřejný ochránce práv, i když to by znamenalo zcela zásadní zásah do pojetí tohoto orgánu).

Nejasná budoucnost Policie ČR

Policie ČR se dostala do nepříliš vděčné pozice prostředku politického soupeření. Její efektivní zákroky většinou nedojdou odpovídajícího ohodnocení. Skandály mohou být jednou účelově zamlžovány, jindy naopak nadmíru dramatizovány. Vedení policie někdy vytváří atmosféru falešné nedotknutelnosti policejního sboru a jindy je schopno „své" lidi potopit pro řešení politických sporů anebo ambicí svých skupin.

K interním střetům i vnějším politickým hrám vytváří příznivou atmosféru i česká mediální scéna, nekritická k podstrkovaným atraktivním „věrohodným" informacím z policejního prostředí. Paušální dehonestace všech příslušníků policejního sboru je špatná stejně jako přehlížení nedostatků v jeho rámci. Stát potřebuje výkonnou policii a Policie ČR potřebuje silnou osobnost v čele resortu vnitra a schopného policejního prezidenta, který bude mít snahu o efektivní reformy a nadřadí je zájmům různých vlivových skupin v policii i mimo ni. Zatím však bohužel tento trend vývoje není patrný.

Vývoj trestné činnosti příslušníků Policie ČR v letech 1997-2005

Zdroj: Inspekce ministra vnitra