Špidla stíhá Špidlu

Program každého politika obsahuje tři polohy: strašení, vizionářství a sliby. Z těchto akcentů si pak každý vytváří specifickou ideologii. Z čeho vychází premiér České republiky?

Antiklientelismus

Jedním z hlavních hesel Vladimíra Špidly je údajný boj proti klientelismu ve veřejném životě. Nechme stranou, proč tento boj slovně zahájil až po čtyřech letech místopředsednictví ve vládě Miloše Zemana. Zajímavější je původ antiklientelistického hesla. Nejde o nic jiného než o pokus oživit opoziční étos z let 1993-1998, který stál u zrodu sociální demokracie. Nejdříve měl podobu hesla "Lidskost proti sobectví", což v tehdejším kontextu mělo ráz zastřené třídní odvety neúspěšných nebo dekapitovaných vrstev vůči novým polistopadovým skupinám.

O stupeň výš stála Zemanova akce Čisté ruce, která byla oficiálně zaměřena na potírání hospodářské kriminality, přestože většinu času tzv. Baštova komise věnovala pátrání po sponzorech politických stran bývalé vládní koalice. Boj proti klientelismu je tedy třetí fází téhož a opírá se o ducha někdejšího "boje proti vrchnosti". Malý rozdíl zde přece jenom je. Dřívější opozičníci se nyní sami stali "vrchností", už pět let stojí v čele země a pod jejich vedením se Česká republika propadla v indexu korupce organizace Transparency International téměř o dvacet míst.

Není také náhodou, že boj proti klientelismu byl slovně zahájen před volbami 2002 jako způsob řešení vnitropolitického boje v sociální demokracii. S odstupem jednoho roku je ale těžké říct, jaký je rozdíl mezi politickou skupinou kolem Miroslava Šloufa a Stanislava Grosse. Jako přirovnání se vnucuje název francouzského filmu Špinaví proti špinavým, pojednávajícího o střetu dvou světů: spořádaného úplatkářství starých policistů a bezskrupulózního prostředí mladých mafiánů.

Předseda poradců Miloše Zemana se vyznačoval především tím, že si otevřel "Šlouf Consulting" přímo na Úřadu vlády a obklopil se partou neschopných svazáků jdoucích od jednoho veřejného skandálu ke druhému. Stanislav Gross má naopak na všechno své lidi, kteří za něj dělají nepohodlnou práci a on zůstává nejpopulárnějším politikem v zemi. Žádná velká privatizace se neobejde bez jeho posvěcení, žádnou výměnu v orgánech podniků se státní účastí si nelze představit bez jeho svolení. To místopředseda vlády a sociální demokracie Gross je skutečným vládním bossem, který určuje její styl a ráz. V tomto kontextu připomíná Špidlovo antiklientelistické tažení člověka, který chce reformovat svět, ale nedokáže si udělat pořádek ve vlastní rodině. Škoda také, že se ho v početných novinových rozhovorech nikdo neptá, co říká nedávno zveřejněnému dopisu Evropské unie, která kritizuje Českou konsolidační agenturu za neprůhlednost při prodeji pohledávek. Jsou věci, které na kupónovou privatizaci nebo opoziční smlouvu prostě svést nejdou.

Špehování

Vladimír Špidla i Stanislav Gross dali po nástupu do svých funkcí zelenou odposlechům telefonních hovorů. Stačí připomenou počty legálních odposlechů u Policie České republiky. V roce 2000 to bylo 341 odposlechů, o rok později 2 497 a v uplynulém roce už 9 452 úředně povolených odposlechů. Podobně fanaticky se do odposlechové mánie vložil sám premiér této země. Takže dnes už nikoho příliš nepřekvapí, když například v týdeníku Euro napíše Pavel Páral toto: "Nyní totiž bude mít premiér mnohem menší prostor využít v politickém boji informace nasbírané na svých pátečních sedánkách v sídle BIS nad složkami s přepisy odposlechů." V mediálních kruzích je to už bráno jako samozřejmost. Bojovníkům proti klientelismu je možné odpustit všechno.

Jediným podstatným rozdílem mezi včerejší a dnešní vládní praxí je mediální podpora, které se Špidlově garnituře, na rozdíl od té Zemanovy, dostává. Vladimír Špidla proto může bez mrknutí oka pronásledovat minulost, kterou sám významně spoluutvářel. Někdy má antiklientelistické pábení až komické kořeny, takže se zdá, že v letech 1998-2002 nevládla jednobarevná vláda sociální demokracie, že ministrem s největším rozpočtem nebyl Vladimír Špidla a dokonce snad ani nehlasoval pro nejspornější projekty (dálnice D-47 a stíhačky Gripen).

Ve svém honu na sebe sama se antiklientelisté často koušou do vlastního zadku. V červenci 2003 například Nejvyšší kontrolní úřad vydal zprávu, že v rámci akce Internet do škol bylo vydáno v rozporu s rozpočtovými pravidly 884 milionů korun. Ministryně školství Petra Buzková následně podala dvě trestní oznámení na neznámého pachatele. Chtělo by se říct: antiklientelistický čin par excelence. Nesmělo by ovšem vyjít najevo, že hlavní politickou odpovědnost nese "antiklientelista" Vladimír Špidla. V prosinci 2001 totiž na zasedání tripartity dojednal, že platy státních zaměstnanců se před volbami v červnu 2002 zvýší nikoli od dubna, ale už prvního března 2002, aby dotyční učitelé mohli delší dobu pocítit, kdo na ně skutečně myslí. Na zasedání vlády pak Špidla proti vůli bývalého ministra školství Eduarda Zemana prosadil, že na vyšší učitelské platy půjde 670 milionů korun určených původně na akci Internet do škol. Současně slíbil, že peníze vrátí, což se dosud nestalo.

Dodnes se také nebyl schopen vyrovnat s drtivou kritikou chaotického hospodaření ministerstva práce a sociálních věcí, kterou před časem zveřejnil voleníkovský Nejvyšší kontrolní úřad. Tato zpráva, která popisuje přesuny desítek milionů korun v rozporu s předpisy úřadu, věrně odpovídá tomu, jak Špidlu charakterizovala jeho spolužačka z dob studií: "Na archeologické vykopávky vždycky přišel poslední, pravidelně měl naruby trenýrky, občas si zapomněl i kladívko, ale vůbec mu to nevadilo."

Podobně zajímavě Špidla reagoval v České televizi na antiklientelistickou kritiku mířící na způsob, jakým byl exministr Jaroslav Tvrdík dosazen do funkce šéfa Českých aerolinií. Doslova řekl, že tak rozhodla dozorčí rada ČSA. Problémem je, že ve dvanáctičlenné radě je osm státních úředníků kopírujících mínění Špidlovy vlády. Tyto a další věci naznačují jedno. Antiklientelismus v podání Vladimíra Špidly je čirá virtualita, která má pouze legitimovat fungování této slabé vlády.

Vizionářství

Současný pokus o krácení veřejných výdajů (tzv. Sobotkova reforma) bývá v určitých vládních kruzích vydáván za zradu nejen volebního programu ČSSD, ale i levicových ideálů. Právě těmto vrstvám byl nedávno určen premiérův rozhovor Končí civilizační etapa, ale ještě je čas na změny (Právo, 14. srpna 2003), v němž se premiér pokusil vysvětlit příčiny svých změněných postojů v posledních měsících.

Zajímavé především je, jak do obhajoby škrtů ve veřejných rozpočtech zapojuje prakticky jakékoli argumenty. V úvodu například říká, že v pozici premiéra je čím dál více vystaven přemýšlení a získávání informací o vysloveně strategických věcech. "Například musíme v poměrně krátké době učinit zásadní rozhodnutí, pokud jde o naše dlouhodobé zásobování energiemi všeho druhu. ... Stručně řečeno po osmdesáti letech nebude možné, aby společnost spotřebovávala takové množství energie na osobu jako dosud." Aby tento "historický" úkol premiér splnil, musí samozřejmě zvýšit daně a seškrtat výdaje státního rozpočtu. Proč to nevěděl už před rokem, zůstává nedořečeno. Premiér dále pokračuje: "Rozhodnutí v oblasti energetiky znamená, že musíte významně modernizovat velikánskou infrastrukturu České republiky, a k tomu si potřebujete uvolnit zdroje, aby se dalo strategicky intervenovat."

Změna jeho politických postojů o sto osmdesát stupňů najednou dostává historický rozměr a "civilizační" zdůvodnění. A přitom by stačilo říct: dlouhá léta naše vlády zvyšovaly platy ve veřejné sféře bez ohledu na produktivitu práce. Vzhledem ke kritériím Evropské unie se tato praxe stává neúnosnou a my si trochu musíme utáhnout opasky. Nebo rovnou: ke svému volebnímu vítězství jsem se prolhal. Přesněji řečeno použil jsem schröderovskou lež - nasliboval jsem všechno všem a zatajil vám skutečný stav veřejných financí. Nyní to chci napravit. Podobné přiznání by ale otevřelo další a další otázky a delegitimovalo by jeho už tak dost otřesenou pozici.

V následující části namíchal Špidla svým ideologicky založeným stoupencům pozoruhodný ekologicko-antiglobalizační koktejl. Otevřeně se hlásí k tradici racionalistických konstruktivistů, kteří chtějí podle svých "poznaných pravd" měnit životní způsoby celých národů a společností. Vzpomeňme na vůdce ruské revoluce Vladimíra Lenina. Osudově ho přitahovaly politické krize, v nichž viděl způsob, jak vyvolat násilné revoluce, které měly změnit svět podle jeho abstraktních představ. Jako prudké světlo přitahuje noční můry, tak Leninovy následovníky zase fascinují různá ekologická neštěstí, s nimiž si spojují naději na systémové změny. Tu hodně sucha, tu naopak více mokra rozněcuje jejich fantazii do neskutečných rozměrů a barev. Na jejím konci pak většinou stojí faktická likvidace svobodné společnosti. Na známou bondyovskou říkanku "Jaro, léto, podzim, zima - čí je to vina?" totiž monotónně odpovídají: kapitalismu.

Opět Lenin

Vladimír Lenin chtěl před sto lety nějak poopravit neúspěšnou předpověď Karla Marxe, že kapitalistické hospodářství v Evropě směřuje ke stále většímu zbídačování dělníků, což automaticky způsobí revoluční výbuch. To se nejenže nestalo, ale modré límečky se docela dobře zabydlely v systému založeném na soukromém vlastnictví, který vedl k permanentnímu zvyšování jejich životní úrovně. To pochopil, i když ve svém díle nikdy neuznal, Marx ještě za svého života. Lenin chtěl tuto skutečnost nějak obhájit, a proto ve svých knihách tvrdil, že západní demokracie žijí z vykořisťování třetího světa. Jiný Vladimír, tentokrát Špidla, říká v podstatě totéž: "Musíme si přiznat, byť je to smutné - my žijeme z prémie, kterou přímo či nepřímo odebíráme ze třetího světa. Můžeme uvažovat, jak to změnit, nemusíme cítit až tak špatné svědomí, protože některé věci nejsou přímým imperiálním úmyslem, ale spíš vedlejším produktem. Ale přesto z té prémie žijeme, a to znamená, že určité systémy, určité postoje, určité standardy v perspektivách desítek let budeme muset přehodnotit."

Pokud se Špidlové všech zemí nespojí a neprovedou podobné změny, může podle českého premiéra nastat pravá apokalypsa. "Je taky dosti zřejmé, že pokud nebudeme schopni sdílet ve větší míře svoje bohatství se třetím světem, nepodaří se odvrátit takové globální změny, které nás nakonec zasáhnou způsobem, který bude zničující. I když si nemyslím, že by lidstvo vyhynulo. Společně s některými jinými tvory má základní strategii využívat veškeré zdroje zvyšování počtu jedinců. I kdyby došlo k nějaké zásadní ekologické destrukci, zůstalo by pár procent lidí zachováno, a jak jsme se od doby kamenné postupně dostali až ke dnešní civilizaci, tak by se cyklus zřejmě opakoval."

V samém závěru se český premiér znovu vrací ke zdůvodnění, proč chce provádět politiku škrtů, o níž před volbami nemluvil: "... úspěchem té reformy je uvolnit dostatečné prostředky pro to, abychom mohli dát společnosti zásadní modernizační impuls." Po přečtení tohoto rozhovoru člověka napadne, jestli není přece jen lepší, že zadlužení České republiky dává současnému premiérovi tak malý manévrovací prostor. Modernizační impulsy v podání tohoto vystudovaného archeologa by mohly dopadnout různě.

Bohumil Pečinka, politický komentátor, v současnosti pracuje v týdeníku Reflex.