Stane se reforma veřejných financí koaličním hrobem?

Koaliční vláda se pomalu připravuje na svou největší (dvoj)zkoušku. Tou bude schvalování státního rozpočtu na příští rok a prvních zákonů reformy veřejných financí. Výraz dvojzkouška je v tomto případě nejpřiléhavější, neboť oba kroky lze od sebe oddělit jen těžko. Navzájem se totiž úzce podmiňují. Bez schválení některých z dvanácti zákonů nebude možné sestavit státní rozpočet. Jedná se především o daňové zákony, od nichž se bude odvíjet příjmová stránka státního rozpočtu, ale i o zákony, které naopak ovlivní výdaje. Podle představ ministerstva financí by se mělo v rozpočtu na příští rok ušetřit 46 miliard korun a naopak vybrat navíc 22,6 miliardy. Deficit státního rozpočtu na příští rok by měl činit 118 miliard korun, po odečtení ztráty ČKA 83 miliardy. Jenom kouzlem nechtěného se oněch třicet pět miliard rozdílu rovná částce, kterou jednotlivé resorty požadují navíc nad navržený deficit. Strážce erární pokladny Bohuslav Sobotka je však zatím neoblomný. Překročit deficit nehodlá, a parametry příjmů, respektive výdajů jsou dány již zmíněnou reformou veřejných financí. To, co při projednávání rozpočtu Sobotka na své kolegy chystá, nebude mít daleko ke gladiátorským zápasům. Ministři budou muset přesvědčit kabinet, že jejich požadavky navíc jsou důležitější než požadavky kolegů. Že při tom bude docházet k nejrůznějším bizarnostem, je více než jasné již nyní. Tak například ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach, jehož resort je ostatně největším státním bumbrlíčkem, již bezelstně sdělil, že hodlá vymámit navíc šest miliard pro důchodce. Zdůvodnění? Obava, jak by jinak senioři volili příštím rokem do Evropského parlamentu a do krajských zastupitelstev. Myslel tím snad, že je potřeba vyššími dotacemi do mandatorních výdajů zvrátit ve prospěch své vlastní strany volby, které by mohly přinést případný úspěch i koaličním partnerům? Nakonec však vláda schvalování státního rozpočtu odložila o čtrnáct dní s tím, že zřejmě budou podpořeny výdaje na vědu, což by mělo ukonejšit unionisty, respektive jejich předsedu a místopředsedu vlády Petra Mareše. Porcování mimořádného desetimiliardového medvěda, který doposud běhá po lese, však přinese nepochybně ještě mnoho zvratů. Bude například zajímavé sledovat, zda vláda alespoň část peněz dá na umoření státního dluhu, nebo zda peníze projí.

Daleko zajímavější však bude schvalování vládní verze reformy veřejných financí. Především požadavky odborů, které hledají odezvu mezi poslanci KSČM a některými poslanci ČSSD, mohou reformou důkladně zamíchat. Dokonce natolik, že ji mohou ohrozit jako takovou. Ať již jsou názory na hloubku a smysluplnost zveřejněné verze reformy jakékoli, jedná se o kompromisní řešení, na němž se koaliční strany byly schopny shodnout. Každý pokus o vlom do přijatého kompromisu tak může ve svém důsledku vést až k jeho rozbití. Nadhození požadavků odborářů, které v podstatě kopírují požadavky, s nimiž šla do jednání ČSSD, by znamenalo opětovné vznesení požadavků obou menších vládních stran, případně dokonce vládní krizi.

Někteří lidovci již mají například domluveno s podnikateli, že v případě vznášení levicových požadavků promptně navrhnou protipožadavky odrážející zájmy opačné. Tyto nadstandardní návrhy a protinávrhy, pokud se jich chopí pouze menší část poslanců, nemají šanci na přijetí, a to ani v případě podpory z obou opozičních stran, pokud by je podpořily najednou. To se však nedá předpokládat. I když reformu kritizuje stejně ostře ODS i KSČM, obě opoziční strany tak činí ze zcela antagonistických pozic. Rebelové ale mohou poškodit výsledné dílo tím, že pro některé zákony, které jim nebudou po chuti, prostě nezvednou ruku. Problematické to je u těch norem, které mají tvořit pilíř reformy, tedy především takových, jež jsou zaměřeny na příjmovou a výdajovou stránku veřejných rozpočtů. Bez jejich schválení by byl zbytek reformy pouhým cárem papíru. Na druhé straně je faktem, že některé z norem, například zákon o účetnictví, nepředstavují natolik aktuální problém, aby je bylo nutné řešit v balíku podzimní reformy.

Společné schvalování či zamítání navržených norem částí koalice a částí opozice by sice bylo vítanou taktikou opozice, jak rozvrátit vládu, na druhé straně by ale vládní poslanci museli být zbaveni pudu sebezáchovy, pokud by na něco podobného přistoupili. Omezení poslanecké tvořivosti pouze na návrhy, na nichž se shodne rozpočtový výbor, se sice osvědčilo u schvalování státního rozpočtu na letošní rok, lze jej však praktikovat pouze tam, kde je tento výbor garantem a zpravodajem předkládaných zákonů. Nemluvě o tom, že stranické direktivy jsou jedna věc a poslanecká samostatnost druhou. U mnoha poslanců sociální demokracie sice neloajalita k vedení může hrát svou roli při sestavování kandidátek do mimořádných voleb a může pro ně znamenat, že budou postaveni mimo, ale například vůdce odbojníků Hojdar má pro svou revoltu podporu stranické organizace v severních Čechách. Naprostá většina poslanců koaličních stran si však jistě uvědomuje, že předčasné volby by pro ně z hlediska volebních preferencí mohly znamenat stop pro vstup do Poslanecké sněmovny. I když se nedá předpokládat, že by ODS vyšla její snaha podrobit vládní reformu hlasování o důvěře vládě, předčasné volby úplně vyloučit nelze. A to v případě, že se dostatečně reprezentativní část koaliční části sněmovny rozhodne neriskovat ztrátu preferencí svých stran a bude se snažit přehrát nepopulární kroky na úřednickou vládu, která by byla jen z povzdálí ovládána politickými stranami. Ovšem bez toho, aby konkrétní poslanci či konkrétní strana drželi v ruce černého Petra. Takovéto globálnější úvahy nakonec budou hrát v rozhodování poslanců daleko větší roli než emotivní vystoupení Zemanových pohrobků o potřebě dodržovat stranický program či opačná prohlášení senátora Rumla o vystoupení US-DEU z koalice v případě neprůchodnosti současné reformní verze.

To vše jsou ovšem pouze spekulace, které zcela přesně odráží i vyvážený poměr sázkových kanceláří, zda reforma projde, či nikoli - 1,8 ku 1,7 ve prospěch reformy. Zcela opačný je názor finančních trhů, které pomalu, ale jistě posílají korunu ke dnu v obavě před horkým politickým podzimem. Navíc není jasné, zda by byl ochoten do případné krize vstoupit i prezident republiky Václav Klaus - zda už má připraven v bleděmodrém scénář, který si právě před pěti lety vyzkoušel jeho předchůdce.