Stará a nová dělení neboli boj o celek

Polští sociologové konečně přišli na to, že základní politická dělení v Polsku nevyjadřují pouze úzce pojímané zájmy, ale že vyplývají z politických dějin, z minulých konfliktů a různic, jež se postupně objevovaly v sedmdesátých a osmdesátých letech, že se týkají axiologických otázek a že úzce souvisejí s otázkami identity a identifikace. Avšak ve chvíli, kdy měli slavnostně i vědecky potvrzeno, že rozdělení na tábor postsolidaritní a tábor postkomunistický je základním kritériem, které rozhoduje o charakteru polské politiky, přestal být tento poznatek z velké části důležitý.

Minervina sova, jak známo, obyčejně začíná létat za soumraku, ale polská sociologicko-politická sova - jako všechno v Polsku - se nechává vyvést z míry silnými politickými poryvy.

Dnes už nikoho nešokuje, že Janusz Onyszkiewicz vystupuje vedle Jerzyho Szmajdzińského, Bronisław Geremek vedle Dariusze Rosatiho nebo Władysław Frasyniuk vedle Marka Siwiece. Po léta byli lidé spojení s Unií svobody obviňováni z toho, že jsou v podstatě „růžoví", že mají velice blízko k „rudým", a tedy k postkomunistům. Dnes toto druhdy s velkým pohoršením odmítané obvinění přestalo být urážkou, dokonce zcela vypadlo z oběhu - není už nástrojem politického boje a jeho hrot se zcela otupil. Alespoň v tuto chvíli. Těžiště boje se přesunulo jinam a frontová linie probíhá jinde: mezi Občanskou platformou (PO) a Právem a spravedlností (PiS). Platforma pod tlakem společenských sil zcela evidentně tíhne k levici a demokratům; nejvýraznějším dokladem tohoto posunu je marginalizace konzervativního křídla PO a Jana Rokity. Koneckonců i samotní postkomunisté změnili svůj jazyk - dnes se už nikdo neodvažuje obhajovat PLR jako relativně normální stát. A když lídr Svazu demokratické levice začal omlouvat estébáky a použil při tom staré argumenty o loajální práci poctivých lidí plnících úkoly nezbytné pro chod státu, musel okamžitě couvnout a pod tlakem veřejného mínění se omluvit za „neuváženost".

Dělení období transformace

Staré rozlišovací příznaky politických identifikací se přesunuly až do druhého plánu. Na polskou politickou realitu nikdy dost dobře nešlo aplikovat jednoduchý protiklad pravice-levice. Dnes je jasně vidět, že existuje mnoho podob „levicovosti" a „pravicovosti". Takovou věc nemůže vystihnout žádný statický diagram, neboť nejenom jednotliví političtí aktéři - individuální i kolektivní - mění svá místa v daném prostoru, ale i samotný prostor se různě proměňuje, přetváří a s ním se také mění a přesouvají základní osy jednotlivých dělících linií.

Funkci jednoznačného určujícího prvku politických identifikací přestala plnit dokonce i církev. V určitém smyslu se coby instituce na polské politické mapě neočekávaně posunula „doleva". V záležitostech jako zostření protipotratové legislativy dnes zaujímá mnohem umírněnější stanovisko než Liga polských rodin a někteří představitelé jiných politických uskupení. Je také zjevně méně „národní" a více „protilustrační". Nemá ani význam někdejší dělení na „církev toruňskou" a na „církev łagiewnickou", zato je dnes důležité dělení na církev o. Isakowicze-Zaleského a církev arcibiskupa Wielguse, přičemž ta druhá zahrnuje výraznou většinu církevní hierarchie.

Arcibiskupa Wielguse obhajovala poněkud bizarní společnost. Sešli se v ní Jerzy Szmajdziński i Radio Maryja, Gazeta Wyborcza i primas Glemp. Občanská platforma obezřele mlčela. Nikdo ani neočekával, že by její lídři Donald Tusk a Grzegorz Schetyna mohli v celé záležitosti říci cokoli relevantního. Čest Platformy zachránil pouze senátor Jarosław Gowin, který zaujal jasné stanovisko a žádal Wielgusovu rezignaci. Jeho spojenci byli bratři Kaczyńští, nikoli však strana, již zastupuje v parlamentu.

Dříve byli lidé, kteří politicky sympatizovali s Lechem Wałęsou, považováni za „pravičáky", dnes ho obhajují jeho někdejší odpůrci, kteří v minulosti torpédovali jeho prezidentskou volbu. I samotný vztah k Solidaritě přestal být důležitým politickým identifikátorem. Ztotožňování se se Solidaritou znamenalo dost jednoznačný negativní postoj vůči postkomunistům. Nyní je nutné upřesnit, o jakou Solidaritu a o jaké části jejího odkazu jde.

Rovněž vztah k trhu ztratil status jednoznačného kritéria. Dogmatičtí vyznavači tržnosti výrazně slevili ze své rétoriky. Být pravicovým dnes už automaticky neznamená mít „protržní" názory, jak tomu ještě donedávna bylo. Postkomunistická levice ztratila monopol na sociální solidarizaci a obhajobu pečovatelského státu. V současnosti se o podobná hesla přestala prakticky zajímat. Mezi příslušníky Svazu demokratické levice dnes narazíme na zastánce tvrdých „protržních" postojů, jak tomu je v případě Leszka Millera. Byli to oni, kdo se kromě PO bili jako lvi za Leszka Balcerowicze.

Ještě nedávno představoval jednou ze základních charakteristik „pravicovosti" kladný vztah k Západu - s výjimkou kruhů pokračujících v národně demokratické tradici. Změna nastala v průběhu přístupových vyjednávání s Evropskou unií. Dnes se mezi lidmi „pravice" objevují skeptické postoje vůči Unii. Jsou spíše proameričtí než proevropští. Nová kulturní levice je naproti tomu proevropská a protikapitalistická. Urychleně se snaží si osvojit ideologické novinky západní levice a ve většině případů k tomu dochází s několikaletým zpožděním. Bývalá postsolidaritní „levice" je umírněně prokapitalistická a tradičně liberální. V tomto ohledu se od ní postkomunistická levice příliš neliší.

Tyto změny mají několik příčin. Zaprvé vyplývají ze skutečnosti, že náš obraz minulosti je mnohem méně vyostřený. Minulé dělení na „oni" a „my" ztratilo svou jednoznačnost. „Oni" - nebo jejich agenti a spojenci - byli i mezi „námi", v Solidaritě, v církvi. Zadruhé, nová politická rozdělení navázala na staré konflikty. Obzvlášť důležitý je dnes znovu spor, který propukl na počátku devadesátých let v souvislosti s vládou Jana Olszewského. A zatřetí, dnes stojíme před jinými, mnohem složitějšími otázkami. Dnes už například nejde o vytváření základů tržního hospodářství, ale o dilemata a problémy, které jsou s ním spojeny, nejde o zapojení do západních struktur a organizací, ale o zaujetí odpovídajícího místa v nich.

Přesto dokážeme bez obtíží a velmi rychle rozpoznat politické názory a přesně je situovat na imaginární mnohorozměrné mapě. Občas si vystačíme s jednoduchými hesly a pouhými jmény. Velmi mnoho lidí i nadále formuluje své postoje v souvislosti s Gazetou Wyborczou a Radiem Maryja, Wałęsou a Kwaśniewským, Kaczyńskými, Macierewiczem atd.

Politicky Poláky velice silně rozděluje vztah k lustracím, přestože dnes už téměř nikdo nepovažuje za šťastné je úplně odmítat. S ním úzce souvisí vztah k vyjednávání s „rudými", k historickému kompromisu a tím i ke třetí republice, neboť ta vznikla jako výsledek oněch jednání. Ne tedy spor o PLR, ale spor o třetí republiku dnes Poláky rozděluje nejvíc. Třetí republika představuje evoluční přechod od PLR k demokracii a historický kompromis s elitami PLR, kritický odstup od národní minulosti, ale také hospodářská politika prohlubující sociální rozdíly, zapojování se do nadnárodních struktur a celé sítě různých celků.

Vztah ke třetí republice určuje i vztah k suverenitě a národnímu státu. Tato otázka má stále zásadnější charakter. Na jedné straně stojí ti, kdo by chtěli Polsko vidět jako stát vykonávající samostatnou politiku, samozřejmě v rámci spojenectví a struktur, do nichž patří. Na druhé jsou „nadnárodovci", stoupenci Polska zapojeného do širších struktur a praktikující politiku zaměřenou na konsenzus, a tedy politiku ústupků, přizpůsobující se politické vůli Unie a silných evropských států. Tento rozdíl se například velice zřetelně promítá v mínění o polsko-německých vztazích nebo v otázce ústavy EU.

Souvisí s tím i vztah k národnímu dědictví. Jedni v něm spatřují vzácný statek, který je třeba v procesu modernizace zachránit, jiní je považují za těsný a utlačující korzet, od kterého nám nakonec pomůže se vysvobodit evropeizace a modernizace. Jak píše Maria Janionová ve své poslední knize Strašidlo slovanštiny: „Je to jednolitost patriarchálního polského katolicismu, odpor k různorodosti, neschopnost se zbavit krunýře megalomanské a prázdné ploskosti, obruče moralistní kontroly nad všemi projevy života, neschopnost si připustit bolestný pocit krize kultury. Polsko je nuzný a plochý, převážně katolicko-národní monolit. Proto tak sužuje ty, kdo se s ním chtějí rozloučit kvůli Evropě chápané jako prostor svobody kultury." S menší nadsázku lze tedy říci, že čím více jsme „pokrokoví", a tedy v obecném smyslu „levicoví", tím méně potřebujeme Polsko.

Konec transformace?

Vyhrocenost současného politického konfliktu vyplývá z toho, poprvé od roku 1989, dokonce možná od roku 1945, že jde nejenom o boj o úzce pojatou politickou moc, ale také o sociální a politické ovládání. Přechod od PLR ke třetí republice v podstatě hladce navázal na ostatní poválečné přelomy. Částečná ztráta politické moci neznamenala konec vládnutí - ztrátu dominujícího postavení ve společnosti. Dalo by se dokonce říci, že zde došla nového uplatnění někdejší strategie „pulawianů" (frakce PZPR nazvaná podle Pulawské ulice ve Varšavě, pozn. překl.), s jejíž pomocí se stalinisté transformovali a rychle stanuli „v čele reforem", čímž si uchovali dřívější pozice.

Z tohoto hlediska jsou mimořádně zajímavé deníky posledního prvního tajemníka PZPR Meiczysława Rakowského. Vytvořil přesný obraz jednoho konkrétního a koherentního prostředí, které tvořila „upper classe" PLR a které se začalo postupně politicky rozčleňovat. Lidé, kteří k němu patřili, postupně dávali na základě nové politické volby vale marxistickým a posléze vůbec všem socialistickým iluzím. PZPR pozvolna přestávala být politickým prostředkem naplnění jejich politických aspirací, přestávala je reprezentovat a stávala se nefungující překážkou některých životních zájmů. Proto postupně následovaly rozchody s ní a o tom, kdy a jak tyto rozchody probíhaly, rozhodovaly různé okolnosti.

Přitom si lze představit, že se politické planety mohly pohybovat úplně jinak. Kdyby například Rakowski v určitém okamžiku skončil ve funkci šéfredaktora Politiky, potom se třeba právě on mohl stát poradcem Solidarity a někdo jiný ze stejného prostředí by namísto sympatií k „demokratické opozici" dosáhl vysokého postavení ve stranické hierarchii. Občas rozhodovala náhoda, občas charakterové vlastnosti, občas původ. Ale „habitus" určující vlastnosti této třídy či kasty zůstával jednotný. Není divu, že když byl velký konflikt osmdesátých let překonán, někdejší elita PLR se rychle znovu stmelila a kooptovala nové členy z jiných oblastí a z mladších generací.

Mentální i habituální vlastnosti této třídy se promítly do celé třetí republiky. Z nich vzešel polský „liberalismus" devadesátých let. Pro toto prostředí bylo například charakteristické hluboké přesvědčení o „přirozeném právu" být privilegovanou osobou a kontrolovat veřejné mínění a tok informací. Rakowski si tak ve svém deníku stěžuje, že přestal dostávat Kulturu z partajního rozdělovníku, a o několik stránek dál komentuje proces s „horolezci" odsouzenými k dlouholetým trestům vězení za pašování Kultury a jiných exilových publikací do Polska.

Tato třída si definovala své politické postavení tváří v tvář dvěma nepřátelům. Jedním byli straničtí (po určitou dobu ještě vnitrostraničtí) protivníci - „beton", dogmatici neliberálové. Tím druhým byl polský nacionalismus a „masy", nekontrolovatelná a nepředvídatelná „tma" polské společnosti, která se posléze neočekávaně uspořádala v Solidaritu. „Vzpoura davů" byla zpacifikována, „dogmatici" eliminováni a znovu se ustavila jednota. Proto je vláda této třídy ohrožena až nyní, a to nejen čistě politickými, ale také společenskými změnami. Vše však nasvědčuje tomu, že ještě jednou se jí podaří ze všeho vyváznout bez větších ztrát.

Na závěr je třeba zdůraznit, že procesy probíhající v Polsku nejsou výjimečné. Podobné tendence lze pozorovat i v Maďarsku nebo v České republice. Vzhledem k tomu také začíná převažovat přesvědčení, že až nyní započíná ve střední Evropě nové období, že přechodné období skončilo až nyní, že se všechny tyto země ocitly na rozcestí a musejí podstoupit boj o své místo v Evropě, o skutečně demokratické vnitřní uspořádání a že se až nyní rozhoduje o tom, podaří-li se jim vystoupit z periferní zaostalosti a uchovat si svou suverenitu.

Z časopisu Nowe państvo, 2/2007, přeložil Josef Mlejnek.