Světlé zítřky a nikdy jinak

Věnováno europoslanci dr. Ivo Strejčkovi, jehož způsob argumentace mne přinutil tuto dlouho rozepsanou úvahu dokončit
Jaksi váhavě a plna ideologických klišé se rozvíjí diskuse o dokumentu zvaném evropská ústava. Jde nepochybně o dokument špatný. Na druhou stranu je pokusem řešit problémy a napětí, která uvnitř EU nepochybně objektivně existují, a řešena být, v kratším nebo delším horizontu, musí. Otázka, na kterou je potřeba najít odpověď, zní, co je horší. Zda škody vzniklé přijetím dokumentu, který sice dá částečnou odpověď na nejpalčivější problémy, ale odloží komplexnější řešení, nebo zda další časová ztráta spojená s vrácením diskuse na začátek. Budeme-li zkoumat rozsáhlou argumentaci pro a proti, dojdeme k překvapivému závěru. Existuje pouze jediný argument pro prohlubování evropského integračního procesu a také jediný argument proti. Všechno ostatní jsou buď variace těchto argumentů anebo nafukování dílčího problému, který integrace přináší a který se konkrétně dotýká pouze úzké skupiny postižených.

Trh a jeho soudce

Abychom mohli pochopit argumentaci „pro", musíme si nejdříve osvěžit základní teze politické ekonomie. Jednou z nich je tvrzení, že reálná ekonomika funguje tím lépe, čím více se blíží ideálnímu trhu. Zjednodušeně, ideálnímu trhu je tím blíže, čím menší jsou transakční náklady a čím je trh homogennější, neboli čím menší podíl na trhu mají oligopoly - firmy tak veliké, že jejich chování samo o sobě ovlivňuje trh jako celek. Kdo se rád díval na večerníčky s Rumcajsem, jistě si vzpomene na podivný rybník, na jehož hladině způsobovalo vznik vln převalování přerostlého sumce na dně.

Pokud se podaří vytvořit jediný trh pro všechny současné i budoucí země EU, představuje jeho rozměr kvalitu, která není srovnatelná s žádným vnitřním trhem Evropy. Porovnatelným trhem jsou pouze USA a výhledově Čína nebo Indie. Vznik takového trhu ovšem naráží na roli, kterou si přisvojil a plní stát, roli regulátora. Nelekejme se toho slova. Musí tu být někdo, kdo zajistí rovná práva účastníků trhu, kdo zajistí právní rámec trhu a vymahatelnost pravidel. Skutečnost, že moderní evropské státy mají ekonomiku přeregulovanou, neopravňuje k názoru, že regulace je zbytečná. Je to stejné, jako s policií: musí být, ale běda, když se vymkne kontrole.

Otázkou zůstává, zda pravidla na jednom trhu může určovat několik desítek suverénů, každý s právem veta a každý svrchovaný nad svým ždibíčkem. Zda může fungovat systém, kdy porušení dobrovolně přijatých pravidel nelze sankcionovat, nebo hůře, lze sankcionovat pouze malé, kteří se nemohou účinně bránit. S těmi velkými je nutno jít na dohodu. Pokud uznáme, že takové řešení není dlouhodobě možné, pak zůstává pouze šance na vytvoření společné autority, která ve věcech společných nahradí autoritu národních států, tedy federace.

Argumentem „pro" je tedy fakt, že pokud chceme, aby trh byl skutečně jedním trhem, nikoli propojenými trhy národními, nezbývá než povolit vznik společného federativního státu, třebas s rozsáhlými konfederačními prvky, jako je tomu v případě USA.

Wilsonův odkaz

Argument „proti" je mnohem pochopitelnější. Devatenácté století svrhlo z piedestalu tradiční pojetí státu a století dvacáté jej přetvořilo do dnešní národní podoby území patřícího modernizovanému, pokrevně sblíženému kmeni. Dvacáté století bylo stoletím kmenových válek, ve kterých zanikla stará impéria a zvítězil ideál dobrých plotů mezi dobrými sousedy. Tradice moderní Evropy šla směrem politické izolace jednotlivých kmenových struktur, které byly nazvány přirozenými národy a postupně vytvořily i národy politické. Etnické čistky provázející druhou světovou válku, rozpad Československa, Jugoslávie a SSSR tento proces završily.

Evropané dnes nejsou připraveni vytvořit jeden politický národ, který by vyrůstal z vědomí společné tradice, společného kontinentálního prostoru a zastřešoval a doplňoval patriotismus vztažený k nižšímu územnímu celku nebo etniku. Miloš Forman se dokáže nazvat Američanem z Poděbrad. A našemu uchu by to mělo znít stejně přirozeně jako Evropan z Pelhřimova.

Korporativní stát

Hlavní překážkou uplatnění tržních svobod je zvláštní forma západoevropského socialismu, která se vyvinula po druhé světové válce. Byla odpovědí na makroekonomický fakt, že řada firem dosáhla takové velikosti, že jejich volný pohyb v rámci národního trhu měl podobné efekty jako zmiňovaný Rumcajsův sumec. V rámci hledání modu vivendi nakonec došlo ke spoutání národního trhu dohodami mezi státem, oligopoly a cechovními organizacemi včetně silných odborových centrál. Vznikl vyrovnávací mechanismus, ve kterém podniky převzaly část péče o sociální smír z rukou státu a stát jim na druhou stranu zajišťoval prosperitu omezením nebo úplným vyloučením konkurenčního prostředí.

Dalším logickým krokem vměšování státu do ekonomiky se stal systém dotací a pomoci státu velkofirmám nebo odvětvím, ve kterých došlo k poklesu efektivity a potažmo ohrožení stability systému, jenž postupně zbytněl do podoby naprosto neprůhledného křížového kofinancování nejrůznějších aktivit na základě okamžitých politických výhod a dohod. Tím došlo k dalšímu narušení funkcí trhu a jejich nahrazení systémem politických rozhodnutí.

Nechtěným, ale podstatným a neodstranitelným důsledkem této politiky byl pokles ekonomické výkonnosti, proti kterému začaly být používány keynesiánské metody stimulace růstu prostřednictvím státních zakázek a přerozdělování HDP přes veřejné rozpočty. Ve chvíli, kdy nebylo možné dále zvyšovat daňovou zátěž, pokračovala tato politika metodou narůstání veřejného dluhu až do naprostého vyčerpání veškerých zdrojů. Evropské ekonomiky skončily ve stagflační pasti.

Byla to EU, která přijala konvergenční kritéria pro zavedení společné měny a výmluva na požadavek „zlé" EU umožnila „hodným" politikům zemí eurozóny stabilizovat státní finance.

Jinak než Evropa reagovaly na rozvoj podniků Spojené státy. Přestože americké firmy jsou větší než evropské, velký, kontinentální trh Států umožnil regulovat monopolní tendence jinak. Namísto kapitulace a prorůstání státu s megafirmami bylo zavedeno antimonopolní zákonodárství, které ve většině případů dokázalo fungování tržních sil ochránit.

Pokud chceme pochopit tento rozdíl, stačí pohlédnout do zprávy ČSÚ o zahraničním obchodě ČR, jež pravidelně obsahuje podstatnou informaci o tom, zda v Mladé Boleslavi náhodou neměli technologickou odstávku výroby. V rámci EU je Škoda, a.a.s., pouze pobočným závodem jednoho z řady velkých podniků. Rumcajsův sumec je v Orlické přehradě jen malou rybou.

NAFTA, nikoli ropa

Často se jako alternativa evropské integrace uvádí severoamerická NAFTA, která sdružuje USA, Kanadu a Mexiko. Integrační cíle NAFTA jsou ovšem podstatně nižší než EU. Navíc jde v podstatě o třístranně výhodné připoutání ekonomiky Mexika a Kanady k ekonomice USA. Převedeno do evropských podmínek, NAFTA by suplovala například ekonomická zóna rovnoprávně tvořená Německem, Rakouskem a Českem. NAFTA nepotřebuje žádné složité orgány prostě proto, že dominance USA je taková, že oběma slabším ekonomikám nezbývá, než se dobrovolně podřizovat diktátu amerického trhu.

Selhávání státu

Na co obránci principu národního státu rádi zapomínají, je fakt, že mezi deklarovanou svrchovaností a možností jejího výkonu je nebetyčný rozdíl. Pokud dnes nějaký stát prosazuje svoji svrchovanost jako základní princip a podřizuje tomu úplně vše, tak je to KLDR a Kuba. Pokud pohlédneme na suverenitu Česka, zjistíme, že na schopnost zajistit svoji obranu vlastními silami rezignovalo. Dlužno říci, že jde o jediné logické řešení. Kontrola pohybu zboží přes hranice byla se vstupem do EU k úlevě všech zúčastněných výrazně omezena, pohyb osob lze počítat ve stovkách milionů. Takovou hranici prakticky střežit nelze. Měnová suverenita není ohrožena jenom přijetím eura, ale dávno byla podřízena přísným pravidlům kvůli biči mezinárodních měnových spekulací. Zahraniční obchod se podílí na tvorbě většiny hrubého domácího produktu. Zboží, které nesplňuje mezinárodní standardy, nemá cenu vyrábět, protože vnitřní trh je příliš malý. O prosperitě země mnohem více rozhoduje ekonomická kondice Německa než jakékoli opatření vlády či zákon z parlamentu.

Svrchovanost tak zůstává formálně zachována, ale ekonomické možnosti jejího reálného využívání vytvářejí stále užší koryto. Politická role státu je pouhým zlomkem deklarovaných práv.

Evropským zemím ovšem zůstala jedna funkce, která dosud velmi silně přežívá - společenská smlouva korporativního státu, tedy evropský socialismus.

Kvadratura kruhu...

Evropský socialismus trpí stejnou nemocí vnitřní neefektivnosti a paralýzy jako jeho východní bratránek, ruský komunismus. I tady jsou příčiny stejné - nahrazování objektivních zpětných vazeb tržního mechanismu politickou objednávkou zavlékanou do ekonomiky. Protože evropský socialismus používá méně brutálních metod, než je plošné znárodnění a direktivní plánování, jsou i příznaky této nemoci méně dramatické. Vysoká nezaměstnanost, která se v určité části společnosti proměnila v parazitní způsob přežívání na vysokých sociálních dávkách, nízká výkonnost ekonomiky, která zaostává za USA i východní Asií, rozpad tradičního sociálního modelu rodiny, provázený nízkou porodností.

Krátkozraký, i když pohodlný způsob přežívání starého kontinentu mohl určitou dobu fungovat vedle evropské integrace. Benefit integračního procesu dokonce pomáhal financovat evropské sociální státy. EU ovšem dospěla do stádia, kdy postupné uvolňování (především) pohybu osob a služeb začíná vytvářet konflikt mezi integrací a sociálními jistotami.

Problémem je nejen nestejná ekonomická úroveň jednotlivých částí EU, kdy německá bída je litevským blahobytem, jenž je v Rumunsku jen těžko představitelný, ale i fakt, že jednotlivé národní modely sociálního státu nejsou vzájemně kompatibilní. Společenská smlouva o korporativním státu funguje v každé zemi jinak.

Tak se zvyšuje napětí. Tlak, který vyvolávají integrační příležitosti, naráží na obranu vybudovaných jistot, kterých se nechtějí vzdát ani národní monopoly, ani občané, kterým se desítky let tvrdilo, že zdroje blahobytu jsou nevyčerpatelné. V ohrožení se ocitá nikoli prosperita celku, ale konkrétní malá pohodlíčka německých kováků, francouzských zemědělců nebo českých železničářů. K tomu se připojují sliby politiků, kteří tvrdí, že omeletu lze mít i bez rozbitých vajec.

Výsledky této bezradnosti lze najít v evropské ústavní smlouvě, která na jednu stranu zkouší najít prostor k dalšímu budování jedné evropské ekonomiky, avšak na straně druhé se snaží zmírnit obavy před nutnou demontáží sociálních států zaváděním standardů a regulací, které rozvoj ekonomiky brzdí a tak ochraňují konkurenceneschopné, ale zavedené firmy na vnitřním trhu.

... a politiky

Jedním z rozšířených omylů je, že oslabováním práva veta jednotlivých členských států dojde k oslabení jejich pozice v rámci EU. Pokud se totiž seznámíme s praxí fungování národního práva veta, zjistíme, že malá země je vždycky donucena na svoje veto rezignovat pod ekonomickým tlakem zemí velkých. Většinové hlasování může tento proces pouze urychlit. V oblasti mezinárodního práva, ve kterém se EU stále ještě pohybuje, není problémem trvat verbálně na svém, ale síla je mocnější. Osud Paktu stability, který trval přesně tak dlouho, jak to vyhovovalo Německu a Francii, budiž mementem.

Racionálním řešením tedy není zachování práva veta pro členské země, ale naopak nadřazení federální autority autoritám členských zemí a přeměna evropského práva v jasně vymahatelné právo vnitřní.

Pravda, ústavní smlouva zavádí pro Unii některé atributy státu. Doufejme, že například v cizině umožní unijní občanství obracet se na nejbližší zastoupení kteréhokoli státu Unie. Mohlo by to pomoci zvláště dobrodružnějším povahám.

USA vznikaly podobně jako EU na konfederativním principu a měly od samého počátku striktně oddělenu moc zákonodárnou od moci výkonné. Toto řešení vstoupilo mezi pilíře demokracie. Evropská ústavní smlouva ponechává zákonodárnou pravomoc moci výkonné a evropský parlament dál zůstává předraženým strojem na schvalování důležitých rezolucí. Demokratický deficit EU, v rámci spolku suverénních států pochopitelný, se s posunem směrem k federální struktuře stává hrozbou. Přesto nastalo ve Francii zděšení, když si tamější lidé uvědomili, že v ústavní smlouvě bude statut francouzské podoby celospolečenských úplatků ohrožen, zatímco politický cíl - zajistit resuscitaci francouzského velmocenského postavení na unijním podstavci - se nijak nepřiblíží.

Eurohujeři

Českým specifikem je, že evropská problematika se vnitropolitickým tématem stala velmi pokleslým způsobem. To, že jsou v každé společnosti odlišné názory na řadu zásadních problémů, je běžné. Skutečností také je, že současný prezident Václav Klaus si nedokáže jinou Evropu, než je Evropa národních států, představit. Celou svou velmi sofistikovanou argumentaci proto přizpůsobuje tomuto postulátu. Pravda je rovněž to, že bývalý prezident Václav Havel coby vizionář lehce řeší planetární problémy pomocí dvou, tří esejů a jedné intelektuálské konference, takže veškeré problémy budování evropského státu vnímá jako nepodstatné a lehce překročitelné podružnosti.

Oba politické směry, jejichž duchovními vůdci oba prezidenti byli, se do značné míry ztotožnily s jejich viděním Evropy. ODS zaujala pozici ostražitou, zatímco nejrůznější prohavlovské strany svým okázalým eurooptimismem dokazují zpátečnictví a národnickou malost strany modrého ptáka. Další vizionář české politiky, Vladimír Špidla, nadšený budovatel sociálního státu, v EU zřejmě ucítil ony zdroje, o kterých prohlásil, že jsou.

Když na bázi projektu „velké státotvorné koalice" Václava Havla a Josefa Luxe z roku 1998 vznikla konečně v roce 2002 Špidlova stojedničková vláda, bylo „huráevropanství" v zásadě jediným pozitivním názorem, na kterém se socialisté, klerikálové a deklarovaní liberálové dokázali shodnout. Tak se stalo, že do vyjednávání o přistoupení k EU šla vláda, o které druhá strana věděla, že si při uzavírání jednotlivých kapitol nesmí dovolit nejen neúspěch, ale ani zaváhání. Že výsledek takových jednání byl Janem Zahradilem označen za „vstup nikoli po kolenou, ale vplazením po břiše", pochopí každý, kdo musel smlouvat o něčem, co chtěl za každou cenu.

Ústava

Říká se tomu ústava, a je to mezinárodní dohoda. Možná ji bude schvalovat referendum, možná parlament prostou většinou. Pokládá obrysy něčeho, co je nepochybně budoucím státním útvarem, snaží se o mnoho protichůdného a nakonec nedůsledným způsobem přináší málo. Rozpačitost nad tím, co porodila hora evropského konventu, musí nutně zasáhnout každého, kdo není eurohujerem, vidícím v EU jednorázové spasení, nebo zapadlým vlastencem, pro kterého je EU sprostým slovem už z principu.

Vznikla třetí, ještě tragičtější „proevropská" vláda, která za nutnost prosadit tento dokument skrývá touhu dožít za každou cenu do řádných voleb. Vedle zásadního prvoplánového optimismu vládních stran se definuje stejně zásadní apriorní odpor většiny politiků ODS, aniž je jasné, zda odmítají EU kvůli jejímu socialismu, z pozice vlastního nacionalismu, nebo prostě proto, že v ODS je „in" být proti.

Je zřejmé, že případné referendum o euroústavě bude spojeno s parlamentními volbami, řádnými nebo předčasnými. Bude zajímavé sledovat, jak se bude blížit termín voleb, staré koalice budou končit a na nové se začne myslet, jak se bude měnit celkový vztah ke smlouvě u voličů, jak se těmto skutečnostem začne přizpůsobovat rétorika politiků.

Pokud ode mne někdo čeká jasný názor, zda hlasovat pro ústavu, nebo proti, přiznám, že se ho nedočká. Vnímám rizika, která nese vytváření jednoho politického národa z národů tak odlišných; rozpad Československa si dobře pamatuji. Na druhou stranu jsem pevně přesvědčen, že integrace Evropy nakonec ke vzniku jednoho státu povede. Ve sjednocení kontinentu vidím nutný prostředek k prosazení tržní ekonomiky na velkém prostoru, který je k tomu nutně potřeba, ale odmítám snahu využít tohoto procesu k exportu korporativního socialismu na vyšší úroveň. Chápu, že Evropa není připravena udělat razantní krok od spolku k jednomu státu, ale jsem si jist, že kvazistátní útvary různého konfederativního typu nejsou stabilním řešením, které by mohlo dlouhodobě vydržet.

To, oč jsem se pokusil, bylo srovnat mně dostupné argumenty, abych získal čas k jejich hodnocení, než opravdu dojde k tomu, že budu stát s hlasovacím lístkem nad urnou.

Autor je ekonom.