Švindl s čistou energií

Švindl s čistou energií

Redakce

John Carter shlíží ze své Cessny vznášející se míli nad jižní Amazonií na ničení největšího ekologického pokladu na světě. Sleduje muže, jak s pomocí buldozerů dělají z deštných pralesů pastviny pro dobytek a sojová pole. Vidí ohně, jak ničí tak gigantické oblasti džungle, že vědci dnes debatují o „savanizaci" Amazonie. Brazílie právě oznámila, že se letošní rychlost odlesňování oproti loňsku zdvojnásobí; že se situace bude rychle zhoršovat, říká s jemností řetězové pily i texaský kovboj Carter. „Běhá mi z toho mráz po zádech," říká Carter, který založil neziskovou organizaci prosazující udržitelné farmaření na hranici Amazonie. „Je to jako sledovat znásilnění."

V 90. letech byla Amazonie trendy ekologickým tématem, byla uctívána jako jedinečná pokladnice biodiverzity. V poslední době ji sice zastínilo globální oteplování, amazonské deštné pralesy však i nadále nenahraditelným způsobem zadržují oxid uhličitý - přesně ten oxid uhličitý, který zahřívá planetu, když je vypouštěn do atmosféry. V žebříčku zemí s největšími emisemi oxidu uhličitého na světě se Brazílie dostala na čtvrté místo, přičemž zdrojem většiny jejích emisí je odlesňování. Carter není muž, kterého jen tak něco vystraší - vedl průzkumnou jednotku v operaci Pouštní bouře, v Brazílii jsem ho sledoval, jak chytil malou anakondu holýma rukama. Když však přijde řeč na budoucnost lesa, zní vskutku panicky. „Nemůžete ho zachránit. Z jeho kácení teče příliš mnoho peněz," říká. „Zde na hranici skutečně vidíte pracovat trh."

Honbu za půdou v Amazonii urychluje nečekaný zdroj - biopaliva. Exploze poptávky po biopalivech zvedla celosvětové ceny zemědělských plodin na rekordní úroveň, což podněcuje dramatický rozmach brazilského zemědělství, které s alarmující rychlostí expanduje do Amazonie.

Biopaliva se díky obavám z rostoucích cen ropy a změny klimatu stala předvojem zelené technologické revoluce, která je módním způsobem, jakým mohou politici a korporace ukázat, že svůj závazek hledat alternativní zdroje energie a zpomalit globální oteplování myslí vážně. Spojené státy v uplynulé dekádě zpětinásobily svou produkci etanolu - etylalkoholu, paliva destilovaného z rostlinných zdrojů - a Washington schválil další pětinásobný nárůst objemu obnovitelných paliv v dekádě následující. Evropa má podobně agresivní pravidla a subvence na biopaliva a brazilské čerpací stanice již dokonce ani nenabízejí čistý benzín. Celosvětově investice do biopaliv vzrostly z 5 miliard dolarů v roce 1995 na 38 miliard dolarů v roce 2005 a do roku 2010 by podle očekávání měly díky investorům jako Richard Branson a George Soros, GE a BP, Ford a Shell, Cargill a Carlyle Group překonat 100 miliard. Obnovitelná paliva se stala hitem, proti němuž nelze nic namítat.

Několik nových studií však ukazuje, že rozmach biopaliv způsobuje pravý opak toho, co bylo záměrem jeho proponentů: dramaticky zrychluje globální oteplování, ohrožuje planetu ve jménu její záchrany. Kukuřičný etanol, který byl z ekologického hlediska vždy podezřelý, se zřejmě stane ekologickou katastrofou. Dokonce i celulózový etanol vyráběný z divoce rostoucí trávy, který prosazovali ekologičtí aktivisté, investoři i prezident Bush jako palivo budoucnosti, se zdá být méně zelený než benzín získávaný z ropy.

Odčerpáváním obilovin a olejnin z talířů do palivových nádrží přitom biopaliva zvedají světové ceny potravin a ohrožují hladovějící. Obilí, které je potřeba k naplnění jedné nádrže SUV etanolem, vystačí na uživení jedné osoby na rok. Úrody se sklízí k nasycení našich aut místo nás samotných. Světový potravinový program OSN prý nyní potřebuje dodatečné finanční prostředky a dodávky v hodnotě 500 milionů dolarů, stoupající ceny potravin lze podle něj označit za celosvětovou krizi. Prudce stoupající ceny kukuřice se staly roznětkou tortillových nepokojů v Mexico City a raketově stoupající ceny mouky destabilizovaly Pákistán, který nebyl zrovna klidný, už když byla mouka cenově dostupná.

Biopaliva skutečně lehce snižují závislost na importované ropě a etanolový boom vytvořil pracovní místa na venkově a přinesl zisk některým farmářům a zemědělským podnikům. Skutečný problém většiny biopaliv však tkví v tom, že využívání půdy k pěstování paliv vede k ničení lesů, mokřadů a pastvin, které zadržují ohromné množství oxidu uhličitého.

Díky miliardám investičního kapitálu probíhá alarmující kácení lesů po celém světě. Indonésie kvůli pěstování palmového oleje na bionaftu srovnala se zemí a spálila tolik divočiny, že se v žebříčku největších znečišťovatelů ovzduší oxidem uhličitým dostala podle Wetlands International z jednadvacátého na třetí místo na světě. Malajsie přeměňuje své lesy na farmy na palmový olej tak rychle, že jí pomalu dochází veškerá neobhospodařovaná půda. Většina škody způsobené biopalivy však není tak přímá a zřejmá. V Brazílii je například jen malá část Amazonie kácena kvůli pěstování cukrové třtiny, kterou je poháněna většina brazilských aut. Většina odlesňování je důsledkem řetězové reakce, která je o to závažnější, oč je jemnější: američtí farmáři prodávají pětinu své produkce kukuřice na výrobu etanolu, takže se i ti, kteří pěstují sojové boby, přeorientovávají na kukuřici. To vede k tomu, že brazilští farmáři pěstující sóju expandují do pastvin dobytka, čímž vyhánějí jejich chovatele do Amazonie. Toť nemilosrdná ekonomika trhů s komoditami. „Cena sójových bobů stoupá," běduje biolog Conservation International v Brazílii Sandro Menezes, „a les je kácen."

Odlesňování má na svědomí dvacet procent veškerých současných emisí oxidu uhličitého. Takže pokud se světu nepodaří eliminovat emise ze všech ostatních zdrojů - aut, elektráren, továren a dokonce větrů krav -, musí omezit odlesňování, nebo riskuje ekologickou katastrofu. Což znamená omezit expanzi zemědělství, tedy nelehký úkol ve chvíli, kdy světová populace stále roste. A chránit lesy bude, dokud budou obrovské plochy zemědělské půdy využívány k pěstování malého množství paliva, pravděpodobně nemožné. Současný rozmach biopaliv je ve zkratce boomem, který možná bude pronásledovat planetu po generace - a to je teprve v počátcích.

Proč Amazonie hoří

Destruktivní dynamika biopaliv je dobře viditelná v Brazílii, kde došlo jen v druhé polovině roku 2007 k odlesnění části Amazonie o rozloze Rhode Islandu. Někteří vědci se domnívají, že ohně zde nyní mění lokální mikroklima a mohly by v důsledku proměnit Amazonii v savanu nebo poušť. „Dostáváme se k bodu zlomu," říká ekolog Woods Hole Research Center Daniel Nepstad.

Strávil jsem jeden den v Amazonii s kmenem Kamayuara, který byl letos kvůli suchu již pětkrát přinucen přesadit své plodiny. Všichni příslušníci kmene, které jsem potkal, si stěžovali na dráždivý kašel a pálící oči z neustálých ohňů a na vymizení domácích rostlin, které využívali jako stravu, k léčení i k rituálům. Kamayurové až do šedesátých let neměli v podstatě žádný kontakt s bělochy; nyní se les kolem nich hroutí. Jejich vůdce Kotok, muž středního věku s pohodovým úsměvem a legračním účesem, který neodpovídá jeho silné autoritě, věří, že to není náhoda. „My jsme lidé lesa a běloši ničí náš domov," říká Kotok, který nenosí nic jiného než slavnostní opasek, digitální hodinky a pár žabek. „Je to všechno kvůli penězům."

Kotok neví nic o biopalivech. Více ho trápí tendence jeho kmene plýtvat v poslední době elektřinou z jejich cenného dieselového generátoru na sledování nočních mýdlových oper. Ale má pravdu. Odlesňování může být komplexním procesem; například pozemkové reformy schválené brazilským prezidentem Luizem Ináciem Lulou da Silva přilákaly do lesa osadníky masově porážející stromy a logika „užij to, nebo o to přijdeš" podnítila některé majitele pozemků k odlesňování, aby se vyhnuli přerozdělování.

Základním problémem je to, že Amazonie je cennější odlesněná než nedotčená. Carter, který se do regionu zamiloval poté, co si vzal za ženu Brazilku a převzal ranč jejího otce, říká, že míra odlesňování se těsně odvíjí od růstu cen komodit na Chicago Board of Trade. „Právě teď je exponenciální, protože je to ekonomicky výhodné," říká. „Cokoli lze obdělávat nebo je vhodné pro pastvu, je uloupeno a vyčištěno."

Je ironií osudu, že se toto ničení odehrává právě v Brazílii, odkud se kouzlo biopaliv začalo šířit do dalších zemí. Zdejší pěstitelé cukrové třtiny se mohou chlubit ekologičtějšími postupy než producenti biopaliv jinde ve světě. Produkují pětačtyřicet procent brazilské spotřeby paliv (všechny automobily v zemi jsou schopné jezdit na etanol) na pouhém jednom procentu tamní obdělávatelné půdy. Podařilo se jim snížit používání umělých hnojiv za současného zvýšení výnosů a ze zbylé biomasy vyrábějí elektřinu. Předseda jejich obchodního sdružení Marcos Jank mě varuje, abych neházel všechna bio­paliva do jednoho pytle: „Obiloviny jsou dobré na chleba, ne pro auta. S cukrem je to ale jinak." Jank očekává, že do roku 2025 dojde ke zdvojnásobení produkce s minimálním vlivem na Amazonii. „Budeme svědky expanze do pastvin dobytka a do Cerrada," říká.

V tom má pravdu. V Amazonii není mnoho cukru. Mou další zastávkou bylo Cerrado nacházející se jižně od Amazonie, které je samo o sobě ekologickým pokladem. O Amazonii se hodně píše, Cerrado je ale savanou s největší biodiverzitou na světě, roste v něm 10 000 druhů rostlin, z nichž téměř polovinu nelze nalézt nikde jinde na Zemi, a více druhů savců než v africké buši. V nedotčené části Cerrada jsem viděl tukany, ara, stopy pumy a masožravou květinu, která láká mouchy vůní hnoje. Stromy v Cerradu nejsou tak velké a husté jako v Amazonii, takže nezadržují tolik oxidu uhličitého, region má ale rozlohu tří Texasů, takže svůj význam ani tak neztrácí. Tedy neztrácel, dokud nebyl tažením pokroku přeměněn nejdříve v pastviny a později v pole s cukrovou třtinou nebo sójovými boby. Na jednom poli jsem viděl pece pálící stromy na dřevěné uhlí, jak chrlí oxid uhličitý z Cerrada do atmosféry; tyto pece bývaly všudypřítomné, většina stromů už ale byla spálena. Abych mohl spatřit šestadevadesátihektarový kousek nedotčeného Cerrada, z nějž za své životní úspory učinil přírodní rezervaci obchodník Lauro Barbosa, musel jsem zničeným Cerradem cestovat hodiny. „Ceny pozemků rostou vzhůru, vzhůru, vzhůru," řekl mi Barbosa. „Moji přátelé říkají, že jsem blázen, a má žena se se mnou téměř rozvedla. Ale chtěl jsem něco zachránit, než to bude všechno pryč."

Ekologická cena tohoto plíživého rozšiřování obdělávatelné půdy začíná být zjevná. Jedna z nových přelomových studií v Science došla k závěru, že když vezmeme v úvahu důsledky odlesňování, etanol z kukuřice a bionafta ze sóje produkují přibližně dvojnásobné množství emisí oproti benzínu. Etanol z cukrové třtiny je mnohem čistší a biopaliva produkovaná ze zbytkových surovin, které nezabírají zemědělskou půdu, mají skutečný potenciál. Dokonce i celulózový etanol zvyšuje celkové emise, když je jeho zdrojová plodina pěstována na dobré půdě. „Lidé nechtějí věřit tomu, že by obnovitelná paliva mohla být špatná," říká hlavní autor této studie Tim Searchinger, vědec z Princetonské univerzity a bývalý právník Environmental Defense. „Když si však uvědomíte, že kácíme deštné pralesy, které zadržují mnoho oxidu uhličitého, abychom místo nich pěstovali plodiny, které ho zadrží mnohem méně, je to zjevné."

Vzrůstající odpor k biopalivům je důsledkem zákona nezamýšlených důsledků. Nyní by se mohlo zdát zřejmé, že ve chvíli, kdy biopaliva zvýší poptávku po zemědělských plodinách, ceny stoupnou a farmáři budou expandovat do přírody. Technologie biopaliv ale začínala v malém měřítku a v době, kdy byly běžné přebytky zemědělských plodin. Vliv na trh s komoditami byl bezvýznamný. Když se měřítko stane globální, výsledek je zcela odlišný, což vede mnohé zastánce biopaliv k přehodnocení jejich postoje. „Všichni se na ta čísla díváme zcela novým způsobem," říká Nathanael Greene z Natural Resources Defense Council, jehož optimistická zpráva „Growing Energy" z roku 2004 napomohla získat podporu pro biopaliva mezi zelenými organizacemi.

Řada nejcitovanějších expertů na ekologické výhody biopaliv nyní, když rozpoznala důsledky odlesňování, varuje před jejich ekologickými náklady. „Situace je mnohem složitější, než si mnoho z nás myslelo," říká profesor Alexander Farell z University of California v Berkeley, jehož článek v Science, kde spočítal míru snížení emisí různými druhy etanolu, byl považován za definitivní analýzu. Experti biopaliva neopustili; volají po lepších biopalivech, která nezpůsobují masivní úniky oxidu uhličitého ničením divočiny. Hlavní vědecký pracovník britského ministerstva životního prostředí Robert Watson ale nedávno varoval, že schvalování většího užívání biopaliv - jak navrhuje Evropská unie - by bylo šílené, pokud zvyšuje skleníkové plyny. Politické, ekonomické a sociální síly, které biopaliva spustily, ale jsou již nyní možná příliš silné na to, aby je bylo možné zastavit.

Amerika bio-bláznivá

Místem, kde je to nejlépe vidět, je americká Mekka biopaliv - Iowa. Minulý rok nabízela etanol méně než dvě procenta čerpacích stanic v USA a v zemi se vyrábělo sedm miliard galonů (26,5 miliard litrů) biopaliv, což stálo daňové poplatníky osm miliard dolarů na dotacích. Šestého listopadu minulého roku v továrně na bionaftu v Newtonu v Iowě však Hillary Clintonová odhalila nový plán, podle nějž budou muset do roku 2017 nabízet bioetanol všechny čerpací stanice, přičemž do roku 2030 by se mělo produkovat 60 miliard galonů (227 miliard litrů) biopaliv ročně. „Toto je palivo pro mnohem světlejší budoucnost!" prohlásila. Barack Obama ji ihned začal kritizovat - nikoli za přednesení tak rozsáhlého plánu, ale za to, že nezačala podporovat etanol již před získáváním hlasů v iowských primárkách.

Pokud jsou biopaliva novou internetovou bublinou, Iowa je se svými 53 000 pracovními místy a 1,8 miliardou dolarů příjmů závislých na tomto průmyslu Silicon Valley biopaliv. Staví se v ní tolik destilek etanolu, že se stane čistým dovozcem kukuřice. Proto musí biopaliva prakticky povinně podporovat všichni prezidentští kandidáti. John McCain byl jediný kandidát, který vehementně odmítal etanol jako odpornou záminku agroprůmyslu, jak dělat zbytečnou práci, a proto Iowu během primárek v roce 2000 vynechal. Před letošními primárkami se však McCain stihl poučit. V roce 2006 již označoval etanol za „vitální alternativní zdroj energie".

Členové Kongresu biopaliva také milují - nejen proto, že mnoho z nich sní o úspěchu v budoucích primárkách v Iowě, ale také proto, že málokdo z nich si chce proti sobě poštvat farmářskou lobby, která je na Capitol Hill nejmocnější silou prosazující biopaliva. Etanol již není jen o Iowě nebo dokonce Středozápadu. Jeho výrobny se staví v New Yorku, Georgii, Oregonu a Texasu; vliv rozmachu etanolu na ceny napomohl zvýšit na rekordní úroveň příjmy farmářů po celé zemi.

Podporu tohoto ekologicky problematického průmyslu samozřejmě musí někdo platit: jste to vy. V prosinci prezident Bush za podpory obou hlavních politických stran podepsal energetický zákon, který dramaticky zvýší podporu průmyslu s biopalivy, přičemž povolí výrobu 36 miliard galonů (136 miliard litrů) biopaliv ročně do roku 2022. Což se stane velkou pobídkou pro trhy se zemědělskými plodinami.

Proč se tolik peněz věnuje na tak špatný podnik? Stejně jako vědci a ekologičtí aktivisté i mnoho politiků upřímně věří, že bio­paliva mohou napomoci snížit globální oteplování. Má to svoji logiku: automobily sice produkují oxid uhličitý nezávisle na tom, jaké palivo spalují, proces pěstování rostlin na palivo však část z tohoto oxidu uhličitého vysaje z atmosféry. Hlavní otázkou po léta bylo, jestli toto snížení emisí zadržením oxidu uhličitého převáží „životní cyklus" emisí oxidu uhličitého z farmaření, přeměny zemědělských plodin na palivo a přepravy paliva na trh. Výzkumníci konečně dospěli k závěru, že ano, biopaliva jsou zelenější než benzín. Zlepšení bylo jen kolem 20 procent pro etanol z kukuřice kvůli traktorům, na ropě založeným umělým hnojivům a emisím oxidu uhličitého z destilek. Zisky se ale mohou dostat až k 90 procentům pro efektivnější paliva a stoupenci biopaliv si byli jistí, že technologie efektivitu postupně zvýší.

V této kalkulaci byla jediná chyba: všechny studie počítaly se zadržováním oxidu uhličitého plodinami na výrobu paliv, nikdo však nezjišťoval, zda tyto plodiny nenahradí vegetaci a půdu, která dokáže zadržet ještě více oxidu uhličitého. Bylo to, jako kdyby vědecký svět předpokládal, že biopaliva budou pěstována na parkovištích. Odlesňování Indonésie ukázalo, že tomu tak není. Ukazuje se, že úniky oxidu uhličitého způsobené ničením divočiny znehodnocují zisky z čistších paliv. Studie ekologa z University of Minnesota Davida Tilmana došla k závěru, že k „vyrovnání" úniku oxidu uhličitého, k němuž dochází při ničení rašelinišť kvůli pěstování palmového oleje, bude třeba užívat bionaftu dalších 400 let; vyčištění pastvin kvůli pěstování kukuřice se splácí 93 let. Searchingerova studie došla k závěru, že celkově má etanol z kukuřice kvůli odlesňování, které vyvolává, splatné období 167 let.

Ne každé zrno kukuřice využité k výrobě paliv bude nahrazeno. Jeho využití jako paliva zvyšuje ceny potravin, takže chudí budou mít méně k jídlu. To je důvod, proč jeden expert na potraviny z OSN nedávno nazval zemědělská paliva „zločinem proti lidskosti". Lester Brown z Earth Policy Institute říká, že biopaliva proti sobě staví 800 milionů lidí s automobily a 800 milionů lidí, které trápí hlad. Před čtyřmi lety dva výzkumníci z University of Minnesota předpověděli, že řady hladovějících se do roku 2025 sníží na 625 milionů; minulý rok po započítání inflačních tlaků biopaliv zvýšili svou předpověď na 1,2 miliardy.

Obhájci průmyslu s biopalivy říkají, že až se farmám podaří zvýšit výnosnost plodin, nebudou, jak tomu bylo vždy v historii, potřebovat tolik půdy. Budou spotřebovávat méně energie a k výrobě elektřiny budou využívat zbytky z farem. Na což Searchinger říká: „Skvělé! Pěstování paliva je ale stále neefektivním způsobem využití půdy dobré pro jiné plodiny." Jakkoli to zní divně, je pro nás lepší pěstovat jídlo a těžit ropu. Samozřejmě bychom měli šetřit palivem a kupovat úsporné automobily, když jsou ale jeho alternativy špinavější, měli bychom pokračovat v jejich plnění benzínem.

Lekcí, která se skrývá za uvedenými výpočty, je to, že na zahřívající se planetě je půda nesmírně cennou komoditou a každý akr, který se využívá k výrobě paliva, je akrem, který nemůže být využit k pěstování jídla, jímž se potřebujeme živit, a nemůže fungovat jako nádrž na oxid uhličitý, kterou potřebujeme, aby nás zachránila. Searchinger uznává, že biopaliva mohou být darem z nebes, pokud nespotřebovávají obdělávatelnou půdu. Možnými alternativními zdroji jsou obecní odpad, zemědělský odpad nebo vodní řasy, ačkoli žádná z těchto technologií doposud není ve velkém měřítku ekonomicky výhodná. Tilman dokonce udržuje i naději na pěstování plodin využívaných k výrobě paliv - experimentoval s prérijními travinami, které se pěstují na „degradované půdě", která již nemůže být využívána pro pěstování plodin na jídlo nebo pro chování dobytka.

Změnit pobídky

Toto rozhodně není případ Brazílie. V jižní Amazonii nyní panuje atmosféra dobývání nového světa. Pistolníci si dávají jména jako Ještěrka nebo Mesiáš a Carter vypráví drásavé příběhy o stínání hlav, kastracích a braní rukojmích. Brazílie má výjimečně přísné zákony na ochranu životního prostředí - majitelům půdy v Amazonii je dovoleno odlesnit jen dvacet procent jejich pozemků -, zákon zde však není příliš prosazován. Opustil jsem Kotoka, abych se mohl setkat s Blairem Maggi, který je nejen světovým králem v produkci sójových bobů s téměř půl milionem akrů (200 000 hektary) v provincii Mato Grosso, ale také guvernérem regionu. „Je to tu nyní jako váš Divoký západ," říká Maggi. „Nejsou žádné peníze na prosazování zákona, takže si každý dělá, co chce."

Maggi je jedním z předních průkopníků na hranici pralesa a jde mu na nervy, když jeho kritici v USA - které vykácely lesy a stanovily svoji hranici před 125 lety, ale stále poskytují štědré dotace svým farmářům - na něj útočí za to, že dělá tutéž věc, jen bez dotací a s těžkými restrikcemi na odlesňování. Přestavte si, že by měli iowští farmáři souhlasit se zachováním osmdesáti procent - nebo dokonce jen dvaceti procent - jejich půdy jako původní prérijní pastviny. „Děláte z nás bandity," říká mi Maggi. „Ale my chceme dosáhnout toho, čeho jste dosáhli v Americe. My máme pro naše rodiny stejné sny. Bojíte se soutěže?"

Maggi se nedávno dostal do potíží, protože řekl, že by raději nakrmil dítě, než zachránil strom, důležitost lesa si ale začal uvědomovat. „Nyní chci nakrmit dítě i zachránit strom," říká s úsměvem. Může ale dělat tohle všechno a přitom vyrábět palivo pro celý svět? „Ach, nyní jste udeřil hřebíček na hlavičku." Maggi říká, že je díky biopalivům bohatší, ale je díky nim také těžší krmit děti a zachraňovat stromy. „Mnoho hrdel čeká na nakrmení, čip na výrobu proteinů bez pěstování plodin ale doposud nikdo nevymyslel," říká jeho kamarád Homero Pereira, kongresman, který je také ředitelem zemědělského úřadu v Matto Grosso. „Pokud nechcete, abychom káceli les, měl byste nám zaplatit, abychom ho nechali stát!"

Každý, s kým jsem v Brazílii hovořil, souhlasil: jednání lidí se řídí trhem, bez pobídek, které by zabránily odlesňování, je Amazonie odsouzena k zániku. Žádat rozvojové země, aby budovaly přírodní rezervace bez kompenzace, je nefér. Zákony stejně nestačí. Carter se pokoušel postavit rančerům, kteří se neřídili zákony o odlesňování, a málem přitom byl zabit; nyní jeho nezisková organizace vyvíjí certifikační programy, které odměňují ekologicky citlivé rančery. „Les je zde pro lidi odpad," říká. „Pokud ho chcete zachránit, měl byste otevřít peněženku. A možná nebudete zastřelen."

Problém je, že dokonce i kdyby existovalo dost finančních pobídek pro zachování Amazonie, vysoké ceny komodit by vedly k odlesňování jinde. A vládní plány na zvýšení produkce biopaliv zvýší ceny komodit, což jen přiláká další investice. Dokud někdo nevymyslí zmiňovaný proteinový čip, bude to znamenat to nejhorší ze všeho: vyšší ceny jídla, více odlesňování a více emisí.

Obhájci biopaliv opatrně naznačují, že biopaliva jsou jen částí řešení problému globálního oteplování, že svět také potřebuje více úsporných žárovek a domovů a továren a životních stylů. To je pravda. Svět ale bude bojovat marně, dokud si neuvědomí, že biopaliva nejsou součástí řešení. Jsou problémem sama o sobě.

Text Michaela Grunwalda z časopisu Time, 14. dubna 2008, přeložil Jan Klusáček.

Autor je redaktorem deníku The Washington Post.