Ústava pro politické důchodce

Vpředvečer referenda o evropské ústavě francouzský prezident varuje voliče: v případě zamítnutí osudového textu zůstane Francie malým izolovaným ostrůvkem uprostřed širého moře sjednocené Evropy. Totéž slyší od svých politiků občané sousedního Holandska, kde se referendum koná o tři dny později. Ostrůvkem pro robinsony možná zůstane také Dánsko, Polsko, Česká republika, všech devět nebo deset zemí, kde se tato otázka bude řešit lidovým hlasováním. Stačí zběžný pohled na mapu, abychom zjistili, že o ostrůvku na širém moři se nedá mluvit, neboť to širé moře se nám rázem smrskne na Tálínský rybník. Ano, jsou to pouze takové řečnické obraty, které mají zlomit nerozhodnuté a zastrašit rozhodnuté, navodit ve společnosti dojem, že touto ústavou stmelená Evropská unie je neodvratnou budoucností, proti které je pošetilé se vzpouzet - tak jako je pošetilé vzdorovat nástupu jiných přírodních procesů, třeba stárnutí nebo umírání. Pocit marnosti jakéhokoli vzdoru může změnit poměr voličských hlasů o tenký chlup, o nepatrné procento, a tím tu budoucnost přivodit. Všude totiž jsou nálady docela nejisté, tak nějak půl na půl.

Zcela jinak vypadají zprávy ze zemí, kde je toto osudové rozhodnutí činěno zastupitelskými sbory. Hlasování tam probíhá manifestačně, za víření bubnů a sborových zpěvů Ódy na radost. Znamená to snad, že nějakým podivným řízením je v těchto zemích poměr hlasů občanů také v řádu 99:1 jako v parlamentech? Ani náhodou, i tam jsou poměry nejisté. Názory se všude rozdělily podle roztodivného principu: odpůrci jsou hlavně v ulicích, stoupenci hlavně v parlamentech. Výmluvný je právě francouzský příklad: až na Le Penovy nacionalisty v zemi není jediné významnější politické síly, která by neprosazovala vehementně jednoznačné ANO pro ústavu. Obyvatelstvo však přesto bude třeba zlomit nějakým drobným podvůdkem, nesplnitelným slibem nebo zastrašováním. A nenajde se nikdo, lautr nikdo, kdo by se to pokusil poctivě interpretovat: proč se tak doširoka rozevřely nůžky mezi politickými elitami a občanstvem evropských zemí v otázce ústavy, která byla údajně sepsána právě proto, aby odstranila deficit demokratičnosti a lépe odrážela názory prostých občanů? Místo toho, zdá se, jen lépe odráží názory prostých ministrů, prostých evropských komisařů a prostých europoslanců.

Propagandisté místo vysvětlení navrhují pokládat důvody odpůrců ústavy za dobrý vtip. Vyprávějí nám z obrazovek, že Francouzi se zpěčují ústavě z úplně jiných příčin než třeba Britové. Francouzi ji nemají rádi proto, že zavádí volně-tržní - jak ve Francii říkají, anglosaské - zásady a podkopává jejich vyhlášené sociální jistoty. Zatímco britští nespokojenci dvakrát nemilují všechny ty sociální charty a zákazy přesčasové práce. Z toho bychom měli vyvodit, že výhrady se navzájem ruší, a tudíž se nad nimi můžeme, spolu s propagandisty, jen mírně a soucitně pousmát. Propagandista je za svůj úsměv placen, ale spotřebiteli této propagandy by na tom nemělo být nic k smíchu. Ano, lokálních důvodů pro nespokojenost mohou být na tisíce, mohou být různé a dokonce naprosto protichůdné. Ano, Jean si možná chce v pátek přispat a v sobotu flámovat, zatímco Jack by rád makal i v neděli. Přesto je spojuje to podstatné: ani Jean, ani Jack se nechtějí vzdát práva rozhodovat o tom, jak organizovat svůj život podle vlastních představ. A o tom to je.

Pohleďte na Nizozemsko, kde je výsledek referenda rovněž na vážkách. V Evropě nebylo větších internacionalistů, světoobčanů a eurofilů, než jsou Holanďané patřící k zakladatelům celého integračního projektu. Netrpí ani mindrákem ztraceného velmocenského statutu jako Francouzi, ani komplexem chudých příbuzných. Přesto jejich optimismus vyčpěl a místo zářných zítřků zaujala předtucha chmurné budoucnosti. Mnozí mají pocit, že Francie a Německo spravují společnou měnu tak trochu na jejich účet a že nejinak budou spravovat také společnou zahraniční a sociální politiku. Mají pocit, že řeči o sdílené suverenitě jsou pouze moderní hláškou nahrazující starou formuli o vkládání osudu svého národa do rukou silnějšího souseda.

Rozsáhlý, starozákonně pojatý dokument s množstvím přikázání regulujících život do mrtě má nepochybně osudový význam pro své autory, politiky staré školy typu Giscarda d'Estainga, kterému táhne na osmdesát. Spolu se Chiracem, který také dosáhl důchodového věku již před deseti lety, pokládá schválení ústavy za velkolepou tečku za svým předlouhým politickým osudem. Mladší evropští politici, třeba již ve věku Tonyho Blaira, se na věc dívají značně pragmaticky, bez piety, protože vědí, že i budoucnost naloží s touto osudovou listinou bez zvláštní piety. Je to pouze další vládní lejstro v protivládní době.