ÚSTR schytal politický políček. Bohužel právem

Odvolání ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů Daniela Hermana vyvolalo bouřlivou mediální odezvu. Zejména na pravici se ozývá, že jde o výsledek politické pomsty, další důkaz etablování KSČM a snad až neblahý příznak blížící se rudo-oranžové normalizace. Dovolím si na webu, který se hlásí ke konzervativně-liberálním idejím, vyslovit kacířskou myšlenku: domnívám se, že jedna strana sporu o bytí a nebytí ÚSTR dostala, co si po právu zasloužila.

Samozřejmě, že historický ústav, který by zkoumal otázky spojené s vládou komunistického režimu, česká společnost potřebuje jako sůl a samotné akademické pracoviště typu Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR na takový úkol nestačí.

Jenže ÚSTR může tento úkol plnit jen stěží. Protože veškeré bitvy o ÚSTR od jeho začátku jsou ideologizovány natolik, že je těžké najít nutnou a potřebnou míru objektivity pro posouzení jeho činnosti. Jakákoli kritika jeho práce tak bude vždy odrážena aktuální protistranou s odvoláním na ideologické pozadí kritiky. Pravice podpořila a prosadila jeho vznik v době, kdy se jeho podřízení Senátu zdálo taktické. V Senátu měla tehdy většinu pravice a nic nenasvědčovalo tomu, že by tam absolutní většinu kdy mohla získat ČSSD.

Bohužel je nutné konstatovat, že první politizaci ústavu provedla pravice, což by samo o sobě nebylo natolik závažné, pokud by vznik ÚSTRu nebyl doplněn v podstatě uzákoněním výkladu dějin. Totalitou byl dle zákona prohlášen „úsek československých dějin od 25. února 1948 do 29. prosince 1989 a dále doba tomuto časovému úseku předcházející, v níž probíhaly děje týkající se příprav k totalitnímu uchopení moci Komunistickou stranou Československa“.

Zdá se to jako banální hra se slovíčky, ale jak se říká, ďábel je skryt v detailu. Jak dobře s narážkou na dílo Milana Kundery připomněl Přemysl Houda na serveru Česká pozice: „ÚSTR totalitním alibi konejší společnost a dovoluje obalit toto morální ,hovnoʻ bělostnými dlaždičkami, s nimiž už se dá žít. Podprahově totiž říká, že společnost byla obětí, zatímco zločinci byli komunisté, příslušníci Státní bezpečnosti a její agenti.“

Apriorní vztažení morálně zcela nepřijatelného pojmu totalita na celý úsek dějin od února 1948 do listopadu 1989 umožňuje vytvářet představu o tom, že to vůbec nebylo o společnosti, ale že šlo o bipolární boj bytostného dobra a zla. Každý, kdo se zapletl s režimem (lhostejno, zda z ideologických, zištných, kriminálních důvodů, nebo prostě chtěl mít klid) je vlastně špatný a kdo si myslí, že to tak jednoduché nebylo, prostě podporuje komunisty. Aneb „za bolševika tady celou dobu byla totalita“ a basta, jak nám polopaticky vysvětlil Martin Fendrych. Není divu, že v takovém „intelektuálním“ klimatu nebyla česká společnost a vědecká obec od roku 1989 s to vyprodukovat kloudnou syntézu o normalizaci.

Je vůbec s podivem, že organizace, která má být (mimochodem) výzkumná, zcela rezignovala na metodologickou a typologickou práci. Ptát se, zda celou dobu od roku 1948 tady byla totalita, není žádné české zakuklené škarohlídství, ale aplikace legitimních otázek, které si například světová politická věda klade od 80. let. A mělo by zaznít, že například prohlásit, že v 70. a 80. letech zde totalita nebyla, není totéž jako říci, že tu byla svoboda a pohoda.

Ale co čekat, když dnes již odvolaný ředitel v minulosti veřejně prohlásil, že ústav o významu slova totalita diskutovat a bádat nebude, protože co to znamená, má přece napsáno v zákoně. Nevedlo by právě zkoumání a komparace podmínek vzniku a fungování totalitních, autoritářských a demokratických systémů k nalezení některých styčných bodů mezi dobou nesvobody a dnešní mediální, politickou a vědeckou praxí, která by některým lidem nastavila nepříjemné zrcadlo?