V ticho se obrátíš

V ticho se obrátíš

Zdeněk Volf

Nejsem polonista, ale dostal jsem dar. Obsáhlý básnický výbor Z jiskry a prachu Anny Kamieńské: „Kéž bych stihla oplakat zbytečná slova / nežli je omyje ticho“ – zasáhlo mne. Vždyť s odesílatelem Xaverem Halašem jsme se potkali jen jednou, po jeho čtení na Fričově básnickém festivalu Potulný dělník v Brně na Skleněné louce roku 2003. 

K polské poezii mě koncem sedmdesátých let přitáhl Czesław Niemen zhudebňováním Norwida. Pod kůži se mi postupně dostal Rafał Wojaczek či Mlejnkův pozdní Czesław Miłosz, z básnířek nejdříve Ewa Lipska, následovala Wisława Szymborska, ale o Anně Kamieńské jsem věru neslyšel. Podle Slovníku polských spisovatelů z roku 2000 u nás vyšla pouze samizdatově v antologii Slovo a zeď (1987, rozšíř. vyd. 1988), jenže dle rejstříku Národní knihovny ČR se tak stalo již v Pilařově antologii Čistý zpěv (1974) a ještě předtím ve veršovaném leporelu pro děti Království krále Pastelína (1971). – Nic z toho však Xaver Halaš coby překladatel (i editor) v poznámkách neuvádí; snad proto, aby neodváděl pozornost od toho nejpodstatnějšího. Tedy od dopadu předčasné smrti autorčina manžela, básníka Jana Śpiewaka v roce 1967, s nímž mj. překládala Gorkého, Chlebnikova nebo české a bulharské lidové písně. „Protože pohřbívat část sebe je to nejkrutější“ – vyjádřila se v podobné situaci Adriena Šimotová po smrti Jiřího Johna v básni „Loučení s tělem“. I Anna Kamieńska (1920–1986) měla teprve před padesátkou, i její manželství trvalo dvě desítky let. A i u ní tím došlo k nebývalému prohloubení autorského sebevyjádření. (…)

Koupit

Objednejte si předplatné časopisu za zvýhodněnou cenu.