V zemi pana Nikoho

  Co vlastně spojuje oba mimořádné zjevy středoevropské poezie minulého století, Zbigniewa Herberta a Jana Zahradníčka? Víme, jaké je vnímání Herbertovy poezie v Čechách - od šedesátých let byl u nás často překládán a zvláště po listopadu vyšlo několik jeho knih. Percepce Jana Zahradníčka v Polsku se s tím nedá měřit. Pokud se nemýlím, překlady Zahradníčka se v Polsku objevovaly pouze sporadicky v časopisech; teprve zcela nedávno jej pro sebe objevil mladý polský básník Wojciech Wencel, který o něm dokonce tvrdí: „Kdyby komunisté... nezatlačili jeho tvorbu do čtenářského nebytí, určitě by se dnes o něm hovořilo podobně jako o Thomasi Stearnsovi Eliotovi." Nepominutelný je pochopitelně také těžko srovnatelný akční rádius jednotlivých jazyků, ale je tu ještě jeden důvod, proč se nám jména obou básníků, Herberta a Zahradníčka, nedruží k sobě okamžitě, a tím je percepce Herbertova díla u nás. Automaticky totiž bývá jedním hlasem vyslovován s jiným českým básníkem, který je od Zahradníčka výrazně odlišný, poetikou, charakterem tvorby i charakterem samotným, a to s Miroslavem Holubem (1923-1998). Herbertův generační vrstevník a přítel Holub psal rovněž oproštěnou, minimalistickou poezii, ta však kotvila ve zcela jiných metapoetických vodách. Dobová kritika u nás Holuba chválila za to, že se mu podařilo propojit poezii se světem vědy a medicíny, ale za srovnatelnou úsporností a přesností Herbertových básní byl naprosto odlišný svět. Zdánlivá podobnost bohužel ovlivnila, podle mého názoru z části tu větší, tu menší měrou, ovšem i překlady Herbertových veršů do češtiny, neboť bylo přehlédnuto nebo zcela zrušeno jejich tajemství, „magická konstanta". (…)