Velikost a bída (lidských) práv: katolický pohled

V západní civilizaci dnešních dnů existuje téměř jednomyslná shoda, že lidská práva představují konečný princip morálky a legitimity politických režimů. Teze, že člověka je možno definovat jako bytost, která má práva, se na Západě stala nezpochybnitelnou v průběhu 70. a 80. let 20. století. Právě v této době byla lidská práva akceptována důležitými segmenty populace, jež je předtím, ať již z náboženských (katolická církev), politických (konzervativci) či sociálních (marxisté) důvodů, zpochybňovaly. Symbolem přijetí lidských práv ze strany katolické církve se stala Deklarace o náboženské svobodě Dignitatis Humanae druhého vatikánského koncilu z roku 1965, podle níž má lidská osoba právo na náboženskou svobodu, založené na důstojnosti lidské osoby. Až v této době uznala katolická církev principiální charakter náboženské svobody, ba dokonce podle papeže Jana Pavla II. lze chápat lidská práva jako ve svém základu křesťanskou myšlenku. (...)