Vítězové a poražení války v Iráku

Palcové titulky novin neustále přinášejí z Iráku špatné zprávy. Počet padlých spojeneckých vojáků i nadále stoupá, údaje o počtu usmrcených iráckých civilistů překonaly i ty nejpesimističtější odhady. Bombové útoky jsou stále častější a ničivější. Každá válka má však kromě poražených i své vítěze. Po čtyřech letech bojů si proto klademe otázku, které státy, instituce, myšlenky či jednotlivci si díky válce polepšily či naopak. Kdo jsou dosavadní vítězové a poražení války v Iráku? Příspěvky vycházejí z ankety, kterou provedl na jaře tohoto roku časopis Foreign Policy.

Írán

Vali Nasr

Nový Irák měl sloužit jako vzor pro celý Střední východ i jako hrozba íránskému autokratickému režimu. Místo toho se ukazuje, že největším vítězem války, kterou rozpoutaly Spojené státy, je právě Írán. Dosavadní výsledek snah o demokratizaci a stabilizaci Iráku na Íránce asi příliš velký dojem neudělal. Válka, která zatím přinesla spíše strach než naději, nemohla nic změnit ani na faktu, že vláda duchovních stále drží moc pevně ve svých rukou. Lidé v Íránu se přitom radovali, když padl režim Saddáma Husajna, který proti jejich zemi vedl osm let trvající válku, jež stála život několik set tisíc lidí. Mnoho z nich zahynulo v důsledku použití chemických zbraní. Válka v Iráku vynesla Íránu nečekané strategické vítězství v podobě vymýcení baasismu a zmírnění touhy po odplatě, která byla po většinu dvacátého století závažnou překážkou ve vzájemných vztazích obou zemí. Nový šíitští - a do značné míry i kurdští - vládci Iráku se mohou těšit z přátelských vazeb, které je pojí s Íránem. Nebylo vůbec náhodou, že Írán jako první ze sousedních států uznal novou iráckou vládu a podporoval Iráčany, aby se účastnili procesu politických změn, které zaváděly Spojené státy.

V politickém vakuu, které zavládlo po Saddámově pádu, se íránský vliv začal rychle šířit především v jižních oblastech země. Kromě obchodních a politických vazeb k tomu přispíval i masivní příliv íránských poutníků do iráckých posvátných měst. Íránský vliv rychle prostoupil všemi úrovněmi irácké správy, šíitských kmenových a duchovních institucí i politického a bezpečnostního aparátu. Válka uvrhla značnou část Iráku do íránské sféry vlivu, a co je neméně důležité, vydláždila cestu pro íránskou hegemonii v oblasti Perského zálivu. Poté, co byla irácká armáda rozprášena spojeneckými vojsky, už v této oblasti neexistuje vojenská překážka, která by stála v cestě íránským expanzivním choutkám.

Válka v Iráku rovněž pozměnila kontext vztahů Íránu a USA. Bushova vláda označila Írán za součást „osy zla", s jejímiž představiteli kategoricky odmítá vyjednávat. Washington v roce 2002 neustále opakoval, že musí dojít ke změně íránského režimu. Nicméně poté, co před čtyřmi lety vypukla válka v Iráku, Američané se zalekli možnosti, že se do ní Írán zapojí - nemluvě o přetrvávající nejistotě ohledně íránského jaderného programu, o podpoře, kterou Írán poskytuje Hizballáhu a Hamásu, a o ostrých slovních výpadech proti Izraeli. Spojené státy se proto rozhodly, že cesta ke stabilitě regionu povede přes přímou konfrontaci a zatlačování íránského vlivu v oblasti. Vzhledem k tomu, že antiamerikanismus v arabském světě sílí a náklady spojené se stále se zvyšujícím počtem amerických jednotek v Iráku stoupají, nebude zatlačování Íránu pro Washington žádná legrace. Krátce řečeno, válka v Iráku Írán posílila a Spojené státy oslabila.

Íránské zisky jsou však vyrovnávány novými výzvami. Teherán se už sice nemusí bát těch, kteří vládnou v Bagdádu, avšak chaos panující v Iráku íránské vedení znervózňuje. Zhroucený Irák - či ještě hůře Irák zmítaný občanskou válkou, zamořený radikálními ideologiemi a ovládaný násilnickými ozbrojenci - je pro íránskou stabilitu vážnou hrozbou. Autonomie nebo dokonce nezávislost kurdských území by mohla rozbouřit už tak citlivou kurdskou otázku v Íránu samotném. Ostatní arabské země jsou zvěstmi o íránské hrozbě zneklidněny, což přináší nebezpečí vzniku regionální protiíránské koalice. Z Íránu se v důsledku války v Iráku stal regionální strašák. Je to cena za to, že je jedním z jejích dosavadních vítězů. Írán ji proto zaplatí rád.

Autor je profesorem kalifornské Naval Postgraduate School a působí v Radě mezinárodních vztahů. Je autorem knihy Šiítské obrození: Jak konflikty v rámci islámu ovlivní budoucnost (New York, 2006).

Muktadá al-Sadr

Dexter Filkins

Temné a roztřesené amatérské video popravy Sáddáma Husajna hovoří jasnou řečí: „Muktadá! Muktadá! Muktadá!", křičí někdo, zatímco kati upevňují smyčku kolem Saddámova krku. O několik vteřin později svržený diktátor mizí v propadlu pod šibenicí.

Americká okupace Iráku trvá už čtyři roky, desítky tisíc lidí zemřely a stát připomíná sud se střelným prachem. Muktadá Al-Sadr byl před začátkem války mladým, skoro neznámým duchovním. Nyní dokáže rozbouřit davy a může se bez rozpaků prohlásit za nejmocnějšího muže v zemi. K takové moci má všechny myslitelné předpoklady: v iráckém parlamentu má stejný počet spojenců jako kterákoliv politická strana, jeho ozbrojení stoupenci pronikají do iráckých bezpečnostních složek, kontrolují ulice východního Bagdádu i měst na šíitském jihu a přidávají se ke komandům smrti, která terorizují sunnitskou menšinu. Američané by si přáli, aby Muktadá zmizel ze scény, mnoho umírněných šíitských vůdců by jej rádo vidělo mrtvého. Jenomže Sadr, kterému ještě není ani čtyřicet let, se zdá být nesmrtelným. Je také člověkem, který bude pravděpodobně nejvíce těžit z prohlubujícího se chaosu v zemi.

Sadrův vzestup byl spíše náhlý. Do jeho postavení jej vynesly naděje milionů po léta utlačovaných šíitů, kteří už dříve vzhlíželi k jeho otci, ajatolláhu Muhamedovi Sadiq al-Sadrovi, učenci a duchovnímu, jehož spolu se dvěma syny zavraždili v roce 1999 Saddámovi ozbrojenci. Muktádá nemá takové vzdělání jako jeho otec, někdy se zdá, že svoje hnutí spíše emotivně pohání, než že by jej s rozvahou řídil. Avšak jako každý rozený demagog je i Sadr obdařen zvláštním smyslem pro správné načasování.

V letech 2003-2004 dokázal Sadr využít rostoucího nesouhlasu s americkou okupací i stále divočejších projevů odporu nespokojených sunnitů, se kterými si Američané nevěděli rady. Každý pátek odpoledne se můžete vydat k mešitě Al Mohsen, jež se nachází v šíitské čtvrti Bagdádu, které se říká Sadr city - Sadrovo město -, a spatřit tam dvacet pět tisíc mužů, jak klečí na ulici a stále dokola provolávají „Muktadá! Muktadá! Muktadá!". Je to zneklidňující pohled i výmluvná ukázka toho, kdo v novém Iráku skutečně drží v rukou moc.

Osobně jsem Muktádu al-Sadra viděl pouze jednou, navíc jen krátce. Bylo to v dubnu 2004 v Nadžafu. Sadrovi muži na celé týdny obsadili svatyni Imáma Aliho, jedno z nejposvátnějších míst v šíitské části města. Američané se s tichým souhlasem ajatolláha Ali al-Sistáního a dalších hlavních šíitských duchovních představitelů probojovali do města, aby vytlačili Sadrovu „Mahdího armádu" ze svatyně. Američtí vojáci stovky Sadrových mužů zabili a na umírněné duchovní kolem Sistáního připadl úkol zprostředkovat příměří. Pozdě večer byla skupina novinářů pozvána do nedalekého domu, aby vyslechla prohlášení duchovních. Dorazil jsem tam o chvilku později. Když jsem přicházel k domu, koutkem oka jsem zahlédnul Muktadu, jak postranními dveřmi pospíchá ven z budovy. To byl pohled! Jako by se uličník, který hodně zlobil, snažil nenápadně vytratit, zatímco dospělí uklízejí nepořádek, který způsobil.

Na této příhodě je dobře vidět, jak moc se Irák během několika málo let změnil. Je nemožné, aby se dnes něco podobného opakovalo. Sadr už je totiž mocnější než kterýkoliv z duchovních, kteří ho před dvěma lety kárali jako malého kluka. Příště už se nebude muset poníženě vykrádat postranním vchodem. Teď je pánem on.

Autor byl od března 2003 do dubna 2006 dopisovatelem New York Times v Bagdádu. Od letošního roku působí na Harvardské univerzitě.

Al-Kájda

Daniel Byman

„Američané jsou mezi dvěma ohni," prohlásil v roce 2004 Ajman al-Zawáhirí, pobočník Usámy bin Ládina, „pokud v Iráku zůstanou, utopí se ve vlastní krvi, pokud odejdou, ztratí úplně všechno." Ukazuje se, že jeho temné proroctví se naplnilo. Spojené státy a jejich iráčtí spojenci klopýtají, zatímco bin Ládin i širší džihádistické hnutí se jeví jako vítězové.

Než Spojené státy zaútočily na Irák, měla al-Kájda na kahánku. USA a jejich spojenci ji vyhnali z Afghánistánu, kde zároveň svrhli hnutí Taliban, v důsledku celosvětového honu na teroristy zanikala džihádistická centra i v dalších zemích, od Maroka až po Malajsii. Patrně stejně důležité bylo, že mnozí islamisté, včetně spřízněných džihádistických bojovníků, tvrdě kritizovali bin Ládina za to, že svým unáhleným útokem na supervelmoc způsobil pád Talibanu, v očích mnoha radikálů jediného „ryzího" islamistického režimu.

Invaze do Iráku vdechla organizaci nový život. Místo aby se soustředili na konsolidaci situace v Afghánistánu a zvýšení šancí na dopadení bin Ládina, rozhodli se Američané převelet část jednotek do Iráku.

V současnosti se al-Kájda znovu formuje v kmenových oblastech na území Pákistánu. V politickém smyslu pak válka v Iráku potvrzuje bin Ládinův argument, že hlavním nepřítelem muslimského světa nejsou místní arabští autokraté, ale „vzdálený nepřítel" - Spojené státy americké.

Válka v Iráku na celém světě podnítila novou generaci mladých muslimů a rozhněvala muslimy militantní. Pro mnohé z nich bude vítanou příležitostí k následování bin Ládinova krvavého způsobu boje. K nejdramatičtější obrodě džihádistického hnutí došlo v Iráku samotném. Saddám džihádisty drtil svojí vládou pevné ruky, dnes je jich však země plná, přičemž „přespolní" džihádisté hrají v porovnání s „domácími" čím dál tím víc druhé housle.

Džihádisté, kteří přicházejí do Iráku, vytvářejí podobné sítě jako v dobách boje proti Sovětům v Afghánistánu. Někteří zemřou, ale to nestačí, protože mnozí přežijí a do svých domovských zemí se vrátí s ještě větším zapálením pro věc, posíleni a utvrzeni ideologií a mnoha užitečnými kontakty. Tito bojovníci nebudou nezbytně pod bin Ládinovou přímou kontrolou, stanou se však součástí širokého hnutí, které se bin Ládinovi podařilo vybudovat.

Džihádisté jsou také schopni útočit se stále smrtonosnějšími následky. Technická úroveň improvizovaných výbušných zařízení, která zabíjejí v Iráku, se neustále zlepšuje. Jistě najdou uplatnění i v dalších svatých válkách, ať už v Kašmíru, Čečensku nebo Somálsku. Stejně jako taktika sebevražedných útoků, která je dnes běžná do té míry, že s námi zpráva o dalším podobném útoku už nic neudělá. Je hořkou ironií, že k nim již pravidelně dochází právě v Afghánistánu, kde válka s terorismem začala.

Ani případné stažení jednotek z Iráku není z hlediska boje proti terorismu ideálním řešením. I když Američané odejdou, mnoho džihádistů v zemi zůstane, aby pokračovali ve válce proti svým iráckým nepřátelům. Protiamerický odpor je velice populární a džihádistická propaganda šikovně zdůrazňuje podíl mudžahedínů na neúspěchu americké kampaně. Kredit těchto bojovníků povzbuzuje celé hnutí a bude ostatní utvrzovat v přesvědčení, že k porážce USA i dalších nepřátel bude stačit, když muslimové vytrvají ve svém boji.

Největší hrozbou je pravděpodobně to, že se části Iráku stanou novým bezpečným útočištěm pro džihádistické hnutí. Krvavé útoky, při kterých v roce 2005 v Jordánsku zahynulo šedesát lidí, přichystali právě džihádisté ze základen v západním Iráku. Z přímé frontové linie se Irák mění v základnu džihádistů pro další boj, a proto je pravděpodobné, že se podobné atentáty budou opakovat.

Daniel Byman je ředitelem Centra pro mírová a bezpečnostní studia Georgetownské univerzitní školy zahraničních studií a nestálým spolupracovníkem Sabanova centra pro Střední východ při Brookingsově institutu.

Samuel Huntington

David Frum

Prezident Bush ve svých projevech popisoval iráckou společnost jako dostatečně vyzrálou a vzdělanou, jako společnost, jejíž sen o životě ve svobodě se stane skutečností, jen co bude zbavena diktátora, který ji tyranizoval. Přirovnával Irák k Německu a Japonsku - zemím, jež se staly vyspělými společnostmi poté, co byly silou svrženy jejich diktatury. Znovu a znovu zdůrazňoval univerzální platnost demokratických idejí a odmítal názory těch, kteří pochybovali, že by tyto ideje mohly získat v arabském a muslimském světě potřebnou podporu.

Namísto toho byli Američané svědky, jak se irácká společnost rozdělila na znesvářené kmeny. Viděli sunnity, jak se přidávají k vražedným komandům al-Kájdy, a šíity zakládající brutální oddíly domobrany. Měli před očima krutou občanskou válku mezi dvěma iráckými komunitami.

Kde se stala chyba? Stále více Američanů vám dnes na tuto otázku odpoví: Chyba je v samotných Iráčanech.

Podpora demokracie stále patří k prioritám americké zahraniční politiky. Počet Američanů, kteří považují islám za náboženství podporující násilí, vzrostl mezi lety 2002 a 2006 ze 14 na 33 procent. Padesát osm procent Američanů odpovědělo kladně na otázku, zda vyznavači islámu mají větší sklon k násilí, než věřící ostatních náboženství. Jinak řečeno, kvůli krvavým bojům, které zuří v Iráku, považuje islám za náboženství, které plodí násilí, větší počet Američanů než v době bezprostředně po útocích z 11. září, kdy teroristé ve jménu islámu zabili tři tisíce jejich spoluobčanů.

Zdá se, že události, k nimž dochází, potvrzují nejhorší obavy významného politologa Samuela Hungtingtona. Tento profesor Harvardské univerzity v roce 1993 ve svém zásadním textu nazvaném Střet civilizací napsal: „Není pravděpodobné, že dojde k útlumu po staletí trvajících ozbrojených konfrontací mezi západní a islámskou civilizací. Mohly by naopak mít ještě smrtelnější následky." Deset let předtím, než prezident Bush prohlásil, že demokracie je zárukou míru, Huntington věděl, že „v arabském světě demokracie západního střihu jen posiluje protizápadní politické síly".

Zdá se, že Američané si už o Středním východě nedělají iluze, které je vedly k zahájení irácké války. Prezident Bush argumentoval, že terorismus je prací úzké skupiny extremistů, kterou naprostá většina obyvatel Středního východu zavrhuje. Američané už Bushovi nevěří. Jsou stále více přesvědčeni, že islám má nepřátelství k demokracii a k Západu v genech. Ke střetu civilizací skutečně dochází. Paul Wolfowitz se mýlil. Vítězem je Sam Hungtington.

David Frum je stálým spolupracovníkem American Enterprise Institute a působí jako sloupkař National Review Online. Je autorem knihy Muž na svém místě: Překvapivé prezidentství George W. Bushe (Random House, New York 2003).

Čína

Steve Tsang

Jestliže působivá ukázka americké vojenské převahy během invaze do Iráku nadělala čínským představitelům vrásky na čele, je skutečnost, že se Bushově administrativě vymkla okupace země z rukou, pro Peking naopak darem nebes. Pozoruhodný propad z výšin ohromujícího vojenského úspěchu do močálu, z něhož americká armáda nedokáže najít cestu ven, a neschopnost Američanů zajistit bezpečnost a stabilitu - o demokracii ani nemluvě - v postsaddámovském Iráku vážně poznamenaly postavení a prestiž USA na mezinárodní scéně. Dramatický pokles významu americké měkké síly (soft power), jež slavila největší úspěchy v období po studené válce, začal už intervencí v Kosovu a od té doby vytváří mezinárodní prostředí, které Číně - plánující vlastní vzestup jakožto mírumilovně, vlídně a dokonce konstruktivně se tvářící velmoci - naprosto vyhovuje.

Čína je všeobecně považována za zemi, která jako jediná může být pro Spojené státy soupeřem na delší trati. Při své cestě vzhůru musí opatrně manévrovat, aby se mezinárodní společenství nepolekalo, že by její vzestup mohl přinést nové kolo destabilizující velmocenské rivality. Ať už někdo věří, že to Číňané myslí s prosazováním „harmonického uspořádání světa" upřímně či nikoliv, jejich snaha je v stejně příkrém rozporu jak s unilateralismem, který upřednostňuje Bushova administrativa, tak i s jejich zjevnou neochotou potvrdit demokratickou a „dobráckou" rétoriku skutečnými činy. Tento kontrast i vědomí, že USA mají dost vlastních starostí s Irákem, umožnil Číně vybudovat si pozitivní image v Asii i jinde. Tuto výhodu ještě umocnila tím, že hostila šestistranné rozhovory o severokorejském jaderném programu.

Pokud v Iráku nedojde z amerického pohledu k zásadnímu obratu k lepšímu, tato hořká zkušenost v budoucnu téměř jistě oslabí politickou vůli Američanů vojensky se angažovat v zahraničí. USA by pak například nemusely přijít v případě čínského útoku na pomoc Taiwanu. Už jenom takováto vyhlídka může Taiwan odradit od - z pohledu Pekingu - „provokativních" kroků. Přestože je Bushova administrativa stále připravena dostát svému závazku a Taiwan v případě nevyprovokovaného čínského útoku bránit, zároveň pravidelně nabádá prezidenta Čen Šuej-piena, aby se zdržel prohlášení a kroků, které by Čína mohla považovat za příliš útočné.

Vojenské závazky v Iráku a s nimi spojené rozpočtové náklady Američanům brání připravovat se na potenciální velkou konvenční válku. Znamená to, že americká armáda má v současnosti omezené zdroje a nebyla by momentálně schopna Čínu ve válce o Taiwan porazit. O něčem takovém se čínské diplomacii v minulosti ani nesnilo - dokud nezačala válka v Iráku.

Autor působí na katedře moderních čínských studií St. Antony's College Oxfordské univerzity.

Arabští diktátoři

Marina Ottawayová

Na vůdce zemí Středního východu byl v minulosti neustále vyvíjen nátlak, aby přistoupili k reformám. Teď mají klid. Americké selhání v Iráku přineslo autokratickým režimům na Středním východě úlevu od předchozího nátlaku k provedení demokratizačních reforem a v hrozící konfrontaci s Íránem, Sýrií a šíitskými islamisty je postavilo jasně na stranu Washingtonu. Na tom, že USA už nemají zájem handrkovat se s malými autoritářskými rybami, když musejí čelit dravcům, jako je Írán, nejvíce vydělaly Saudská Arábie a Egypt. Autokratickým režimům nastaly dobré časy - stejně jako Íránu.

Saudská Arábie byla v minulosti spolehlivým partnerem Spojených států, prodávala Američanům levně ropu a ti nad ní na oplátku drželi ochranou ruku. Egypt, který si Američané drželi v době vlády prezidenta Násira od těla, se poté, co jeho nástupce Anwar Sadat navštívil Jeruzalém a následně v roce 1978 podepsal s Izraelem v Camp Davidu mírové dohody, stal věrným spojencem USA. Prozápadní postoje chránily Saudskou Arábii a Egypt před kritikou, to se však po 11. září 2001 změnilo. Skoro přes noc se obě země staly nepřáteli Spojených států a byly obviněny z podpory terorismu, protože svým občanům upírají demokracii a blahobyt, který zajišťuje svobodný trh. Podle nového přesvědčení Washingtonu totiž autoritářství a špatná ekonomická politika plodí frustraci, která lidi nahání do řad teroristů. Jediným vhodným lékem je demokracie.

Egypťané a Saudové se tak na několik let ocitli v nezvyklé a nepříjemné pozici studentíků, kterým američtí profesoři přednášejí o demokracii. Hlavní díl kritiky se snesl na hlavu Egypta, protože bylo zřejmé, jaké reformy musí vláda provést, aby se země demokratizovala. Egyptští představitelé byli opakovaně poučováni o nutnosti zavést volební soutěž a provést změnu ústavy. Aby jim bylo jasné, že to USA myslí vážně, došlo k odložení rozhovorů o volném obchodu mezi Spojenými státy a Egyptem poté, co egyptská vláda poslala umírněného vůdce opozice na pět let do vězení na základě obvinění, která byla přinejlepším chatrná. Saudská Arábie na tom byla o něco lépe, částečně proto, že nikdo neměl plán, jak udělat demokracii z monarchie, a částečně i díky americké závislosti na saudské ropě. Na zemi ale přesto padl stín podezření, že financuje šíření radikálního islámu, či dokonce přímo teroristické skupiny. Američtí vládní úředníci i různí odborníci tehdy prohlašovali, že USA už nikdy více nebudou podporovat autoritářské režimy jen kvůli zajištění krátkodobé stability. 11. zářím této politice odzvonilo. Přinejmenším na několik let.

Jakmile se totiž Američané namočili v krvavé lázni války v Iráku, vzala Bushova vláda Egypt a Saudskou Arábii zpátky na milost. Ale ne proto, že by se tyto země nějak zdemokratizovaly. Saudská Arábie se nezměnila vůbec. Egyptský režim ztrácí půdu pod nohama, je stále méně tolerantní k disidentům, nevyhnutelně se rovněž blíží konec čtvrt století trvající vlády Husního Mubaraka, jehož nástupce se bude hledat jen velmi obtížně. Nicméně oba státy byly rehabilitovány nebo jim byla přinejmenším přidělena jiná nálepka. Je smutné, že na této etiketě je napsáno „umírněný režim". Franklin D. Roosevelt by to možná řekl natvrdo - jsou to sice pořád stejní S.O.B.s, ale jsou to už zase „naši S.O.B.s". (S.O.B. je zkratkou pro son of the bitch - zkurvysyn; viz výrok prezidenta Roosevelta na adresu nikaragujského diktátora A. Somozy: „Možná že to je S.O.B, ale je to náš S.O.B." - pozn. překl.)

Je to návrat k politice, kterou Spojené státy na Středním východě uplatňovaly v dobách studené války. V projevech amerických vládních představitelů budou sice i nadále zaznívat vznešená slova o podpoře demokracie, ale když dojde na reálnou politiku, bude platit, že nepřátelé našich nepřátel jsou naši přátelé. Hlavním nepřítelem je Írán, který se stejně jako v minulosti Sovětský svaz obklopuje nebezpečnými přisluhovači - Hamásem, Hizballáhem a Sýrií. Írán usiluje o dominantní postavení v celém regionu, a tak musí Washington podporovat země, které si převahu Íránu nepřejí. Mezi ně můžeme jistě počítat i Egypt a Saudskou Arábii. To z nich dělá „umírněné režimy", což stačí.

Jenomže Egypt i Saudská Arábie platí vysokou cenu za to, že na ně Washington ve svém prodemokratickém zápalu dočasně „zapomněl". Musejí se vypořádat nejenom s Íránem, který už není nijak omezován iráckou vojenskou mocí, ale i s obrozeným šíitským hnutím, s kolapsem Iráku, s Libanonem, jenž se možná propadne do chaosu, i s Palestinou, kde se tak už stalo. Není vůbec jasné, jestli by Egypt a Saudská Arábie ještě rádi nevyměnili tyto problémy způsobené destabilizací regionu za obnovení nátlaku, který je onehdy nutil přistoupit k reformám. Teď už je ale pozdě - Egypt a Saudská Arábie už nemají na výběr.

Marina Ottawayová je ředitelkou oddělení Středního východu v rámci Carnegieho nadace pro mezinárodní mír.

Ceny ropy

Bill Emmott

Který pták je znamením ekonomického rozvoje států? Jeřáb, říká se v jednom v poslední době oblíbeném vtipu. Jeřáb by si mohlo přidat do znaku i mnoho arabských zemí, které odporovaly invazi do Iráku a stále ji odsuzují. Je však také pravdou, že tyto země na invazi ohromně vydělaly, přinejmenším ekonomicky. Zajeďte si do Dubaje, Kataru nebo jiného městského státu v oblasti Perského zálivu. Na první pohled vás udeří do očí, jakým tempem se tam staví: zářící mrakodrapy, honosné apartmány, spousty zeleně zavlažované odsolovanou mořskou vodou a podobně. Tuto masivní výstavbu umožňuje ekonomický boom, kterého si státy Perského zálivu právě užívají. Proč? Protože George W. Bush zaútočil na Irák.

Nárůst cen ropy až do výše téměř osmdesáti dolarů za barel (v červnu 2006) se vysvětluje i jinými důvody: velkou poptávkou Číny, Indie a dalších velkých trhů, nízkými investicemi do nových ropných nalezišť a rafinačních kapacit v předešlých dvou desetiletích, přerušením dodávek z dalších zemí produkujících ropu (jako například Nigérie) či obavami z teroristických útoků na ropovody a další infrastrukturu, především v Saudské Arábii. Všechny tyto důvody jsou sice rovněž pravdivé, ale ani když je všechny sečteme, nedojdeme k uspokojující odpovědi na otázku, proč ceny stouply tak prudce? Chybějícím kamínkem do mozaiky je právě útok na Irák.

Těsně před invazí se cena ropy pohybovala kolem částky třiceti dolarů za barel. Během následujících tří let se cena více než zdvojnásobila. To způsobilo boom na arabských burzách, k čemuž musíme připočíst obrovský nárůst nákladů na rekonstrukci Iráku a s ním spojený příliv peněz do oblasti. Státní pokladny, které předtím disponovaly jen nejnutnějšími prostředky, nebo byly dokonce v mínusu, najednou začaly díky tržbám za prodej ropy přetékat penězi. To umožnilo zemím jako Saudská Arábie, jimž dříve dělala starosti nezaměstnanost a nespokojenost ve společnosti, aby navýšily své veřejné výdaje.

Válka měla na ceny ropy rozhodující vliv i proto, že skončila takovým debaklem. Trhy, které očekávaly přinejhorším postupnou obnovu ropných dodávek přímo z Iráku, se kvůli pokračujícím násilnostem zatím nedočkaly. Invaze dále pomohla ropným velmocím sdruženým v Organizaci zemí vyvážejících ropu, aby jednotně omezily svoji produkci a užívaly si skutečnosti, že vysoké ceny ropy budou spíše než na ně svedeny na válku a teroristické hrozby. OPEC sice disponoval během tohoto období určitým přebytkem zásob, nijak však nepospíchal s jejich uvolněním. Věděl totiž, že jejich cena neustále stoupá.

Nyní, kdy skoro všichni ekonomičtí analytikové začali předpovídat, že ceny energií budou i nadále vysoké, dochází k jejich propadu. Ceny jsou dnes téměř třicet pět procent pod svým maximem. V jednotě zemí OPECu se možná objeví trhliny, dostupné zásoby ropy jsou postupně uvolňovány a poptávka po ropě v některých zemích klesá a v jiných roste pomaleji, než by se prodávajícím státům hodilo. Není to ale kvůli tomu, že by se v Iráku obracela karta k lepšímu. Producenti ropy mohou této nešťastné válce poděkovat za tři tučné roky.

Bill Emmott byl až do loňského roku šéfredaktorem časopisu The Economist. V současnosti píše knihu o budoucí mocenské rovnováze mezi Čínou, Indií a Japonskem.

OSN

Martin Wolf

Iluze o neporazitelné supervelmoci se rozplynuly v písku mezopotámské pouště. Co uvidíme, když si promneme oči a zjistíme, že unipolární svět byl jen chvilkovým přeludem? Ať už se nám to líbí, nebo ne - a nelibost mnohých Američanů bude velmi silná -, zjistíme, že při řešení současné situace bude hrát důležitou roli také OSN.

USA nemohou zůstat stranou našeho rychle se integrujícího světa, jakkoliv silně je možná v současnosti láká myšlenka na návrat k izolacionismu. Spojené státy totiž nejsou pouze centrem světové ekonomiky, jsou rovněž závislé na dovozu nezbytných surovin, především energie. Pokud se tedy Spojené státy nemohou vyvázat z mezinárodních struktur a zároveň nechtějí nebo nejsou schopny vnutit svoji vůli zbytku světa, zbývá jim nějaká jiná možnost, než se stát vůdčí zemí koncertu velmocí? USA ještě nadlouho zůstanou největší ekonomickou, vojenskou, technologickou i kulturní velmocí. Jejich role však bude spočívat spíš ve vůdčí roli v rámci mezinárodního společenství než v nezpochybnitelné převaze nad zbytkem světa.

Jak by se Amerika měla v takovém vůdčím postavení chovat? Musí především na svoji stranu získat dostatečný počet států, které ji budou chtít následovat. Toho je možné dosáhnout, jen pokud ostatní státy uvidí, že USA berou ohledy na jejich zájmy, citlivé otázky a dokonce i na jejich nedostatky. Úspěšné dosažení tohoto cíle bude vyžadovat více než ad hoc diplomacii z dob původního koncertu velmocí v 19. století s její dobře známou schopností vyvolávat zlou krev a dopouštět se tragických omylů.

Centrem snah o nalezení společného řešení světových problémů musí být reformovaná OSN, zejména pak Rada bezpečnosti ve změněném složení. Spoluprací s OSN si Spojené státy mohou zajistit větší legitimitu. Připustí-li, že je potřeba naslouchat i dalším velmocím, bude i jejich vlastní moc přijatelnější.

Stejně důležitý je i fakt, že systém OSN má nezbytné prostředky k řešení naléhavých problémů. Je to především její legitimita jako organizace, která reprezentuje svět jako celek. Za druhé, Spojené národy mají obrovské zkušenosti v oblasti obnovy společnosti po skončení válečných konfliktů, ale také značné lidské zdroje i schopnost požádat své členské státy v případě nutnosti o další.

Kritikové namítnou, že Spojené národy nedokázaly podpořit Spojené státy v jejich snaze o vybudování demokracie v Iráku. To je sice pravda, přesně to však odráží názor většiny světa, že intervence v Iráku byla předem odsouzena k neúspěchu. Kritici také nezapomenou dodat, že OSN je neefektivní institucí s množstvím chyb. To je také pravda, všichni ovšem dobře viděli, jak neúspěšné byly Spojené státy v osamělé snaze udělat z Iráku fungující demokratickou společnost. I kdyby nic jiného, reformovaná OSN bude určitě efektivnější než unáhlené intervence osamělé a neobezřetné supervelmoci. Částečně i proto, že má větší legitimitu a částečně také díky svým větším zkušenostem.

Pro Spojené státy bude tato cesta zpět do náruče OSN samozřejmě frustrující. Nemusejí se jí však obávat, protože budou vždy schopny kroky Spojených národů vetovat. Pokud se jim nepodaří dosáhnout toho, co chtějí, vlastními silami, budou muset přemluvit ostatní, aby na tom s nimi spolupracovali. Jinudy cesta nevede, o čemž svědčí i ponižující zkušenost, kterou Američané zažívají v Iráku. OSN si může připsat plusové body.

Martin Wolf působí mj. jako hlavní ekonomický komentátor The Financial Times.

Stará Evropa

Gianni Riotta

Roku 216 před Kristem zvítězil Hannibal v bitvě u Cannae. Legendární vojevůdce tehdy obklíčil římské legie a pobil během jediného dne na sedmdesát tisíc vojáků, osmdesát senátorů a jednoho konzula. Hanibal ale nevěděl, co si počít s mocí, kterou tak snadno získal. Pomsta Římanů přišla už o deset let později.

Podobně jednou dějiny ukáží, že v bitvě o Bagdád zvítězila stará Evropa. Čtyři roky poté, co americké jednotky vpochodovaly do irácké metropole, se zdá, že stará Evropa má nad Bushovými „legiemi" navrch a že poráží centuriony neokonzervativců, republikánských senátorů i amerického prezidenta. Je to velká chvíle pro evropské velmoci v čele s Německem a Francií, které nabádaly ke zdrženlivosti a varovaly před nebezpečími, která skýtá uspěchaná válka. Ví však Evropa, jak využít svého morálního vítězství? Nezůstane stát na místě jako Hannibalovy jednotky, které si bezstarostně užívaly zimních prázdnin ve městě Capua, zatímco se Římané už šikovali k protiútoku?

Spojené státy se trápí na Středním východě, ale evropští velvyslanci ve skvěle padnoucích oblecích pohodlně cestují po celém světě a zdvořile (i když poněkud samolibě) konstatují: „Vždyť jsme vám to říkali." A že stará Evropa říkala Washingtonu spoustu věcí, které se potvrdily: žádné zbraně hromadného ničení se nenašly, různé irácké kmeny si vjely do vlasů a zavést v této zemi demokracii také nepůjde snadno. Evropští diplomaté jsou nyní přesvědčeni, že když správně předpověděli vývoj v Iráku, budou mít automaticky pravdu i v mnoha dalších věcech.

Jestliže však Evropa měla v případě války v Iráku pravdu, je smutné si uvědomit, že se svým vítězstvím nenaložila o nic lépe než kdysi nejslavnější kartaginský vojevůdce. Evropa dnes neví, jak zkrotit jaderné ambice Íránu. A kde je evropský strategický plán, který by podpořil palestinského prezidenta Abbáse nebo libanonského premiéra Fouada Sanioru? Kdyby americké vedení náhle stáhlo své jednotky z Iráku, mohla by Evropa nabídnout nějaký nápad nebo řešení, jak zastavit občanskou válku? A když někdo zavolá do Bruselu s žádostí o pomoc, zvedne Evropa vůbec telefon?

Morální převaha Evropy nad Spojenými státy byla v uplynulých čtyřech letech vytrubována široko daleko, diskutovalo se o ní i na CNN. Ozvěna slov o morální převaze nad Amerikou se šířila nekonečným množstvím internetových stránek a nových zpravodajských portálů. Nejde však o nic jiného než o postmoderní ekvivalent Hannibalových vojsk, která odpočívala v táborech kolem Capui. Evropští politici nemají plán na nastolení Pax Europeana v oblasti, modré vlajky se žlutými hvězdičkami na Bagdádem nezavlají. Hannibal byl geniální taktik, ale jeho říše neměla žádnou propracovanou strategii. Evropa se v roce 2003 zachovala takticky správně, ale od té doby stále nedokázala přijít s jasnou globální strategií. Riskuje tím, že opravdovými vítězi Bushovy neuvážené války budou Peking, Moskva a Teherán. Hannibal by mohl vyprávět...

Gianni Riotta je přispěvatelem časopisu Foreign Policy a redaktorem Tg1, hlavního zpravodajského kanálu v Itálii.

Izrael

Amatzia Baramov

Příběh o tom, co Izrael vytěžil z irácké války, je malým vítězstvím nad hypotézami a nejrůznějšími „kdyby".

Před začátkem války panovalo všeobecné - a mylné - přesvědčení, že Saddám Husajn, poté co v lednu 1998 zakázal inspektorům OSN vstoupit do země, zahájil vojenský jaderný program. Tehdejší obavy se ukázaly jako velmi přehnané. Představitelé irácké armády nicméně později před Duelferovou vyšetřovací skupinou (Iraq Survey Group - ISG) vypověděli, že věřili, že jejich vůdce byl neoblomně rozhodnutý pokračovat ve vývoji vojenského jaderného arzenálu, jen co bude zrušeno mezinárodní embargo. Izraelci se stejně jako dnes v případě Íránu domnívali, že lze jen velmi obtížně předvídat, pro co se nakonec Saddám rozhodne, a proto jadernou zbraní potenciálně vybavený Irák představoval ohromné nebezpečí. V té době byl také Saddám jedním z pouhých dvou arabských vůdců, kteří otevřeně volali po zničení Izraele. Tím druhým byl Muhamad Kaddáfí v Libyi.

Naštěstí pro Izrael americký útok na Irák Kaddáfího vylekal natolik, že začal sekat dobrotu. Přestože rozhovory mezi ním a Západem začaly už před válkou v Iráku, můžeme oprávněně věřit, že odstranění Saddáma a jeho stoupenců mělo velký význam pro Kaddáfího rozhodnutí vzdát se myšlenek na libyjský jaderný program. Ani izraelská tajná služba v té době neměla tušení, jak daleko Libye pokročila ve svém plánu vlastnit malý jaderný arzenál. Neexistují žádné zprávy o tom, kam až Kaddáfí program dovedl, či zda mohl židovský stát skutečně napadnout jadernými zbraněmi. Vzhledem k použití síly proti Kaddáfího iráckému protějšku se to Izraelci asi nikdy nedozvědí. Nebudou muset přemýšlet ani o tom, co se mohlo stát, kdyby Spojené státy a jejich spojenci nakonec na Saddáma nezaútočily, což by mu určitě dodalo kuráže. Irák byl před válkou bez debat vojensky poměrně slabý. Mezinárodní embargo však bylo neustále porušováno. Pokud by se věci vyvíjely stejným směrem ještě několik let, mohl Saddám - zvláště díky prudkému vzestupu cen ropy po roce 2004 - shromáždit dostatečné množství ilegálních finančních prostředků, které by mu umožnily začít se znovuvyzbrojováním svých ozbrojených sil. Vezmeme-li v úvahu napětí mezi hnutím Hizballáh a Sýrií, které od července 2006 neustále sílí, a zároveň předpokládané zlepšení vztahů mezi Irákem a Sýrií, mohl Irák sehrát významnou roli na izraelské severovýchodní frontě. Pokud by došlo k dalšímu konfliktu, mohla irácká vojska - jako v případě jomkippurské války v roce 1973 - poskytnout významnou podporu syrským ozbrojeným silám.

Místo tohoto scénáře však přišel pád Saddámova režimu, který zároveň udělal tečku za iráckou podporou nepříteli, jenž pro izraelský lid představuje vůbec největší hrozbu. V době Husajnovy vlády vyplácel Bagdád každé palestinské rodině, z níž pocházelo dítě, které provedlo sebevražedný teroristický útok proti izraelským (takřka výhradně civilním) cílům, částku 25 000 amerických dolarů. Za menší akce s méně hrozivými následky dále Irák vyplácel deset tisíc dolarů. Lidé v Izraeli se dočkali konce oficiální irácké podpory sebevražedných bombových útoků. Dnes, kdy v Iráku zuří ničivá občanská válka, se mentalita sebevražedných útoků proti Izraeli, které podněcoval Husajn, vrátila do Iráku jako bumerang.

Izrael má tu smůlu, že kdykoliv jeden nebo více ze sousedů, které jej ohrožují, zmizí ze scény, za rohem už číhá další, aby zaujal jeho místo. Íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád toto pravidlo během několika posledních let potvrzuje. Jen co Izrael nepřímo profitoval ze zániku baasistického režimu, začali íránští vůdci vyznávající radikální odnož šíitského islámu zlověstně ohrožovat své slabší sousedy i samotnou stabilitu v regionu. Íránci mají stále větší vliv v šíitských oblastech Iráku i přímo na iráckou vládu. Hlavní hrozbu pro Izrael však představuje rozvoj íránského jaderného programu, nikoliv íránský vliv v Iráku.

Odstranění Saddáma Husajna z pohledu Izraele jistě všechny bezpečnostní hrozby nesmazalo. Ovšem fakt, že jeho existence už není ohrožena možností, že se jaderné zbraně dostanou do rukou Husajna nebo Kaddáfího, je pro Izrael skvělou zprávou - stejně jako pro lidi žijící v Iráku, Libyi nebo Palestině.

Amatzia Baramov je vedoucím Meir Mirian Ezri Center pro studium Íránu a oblasti Perského zálivu na Haifské univerzitě.

Z časopisu Foreign Policy, březen/duben 2007, přeložil Vít Mlejnek.