Vladimír Špidla a americká politika vůči České republice

Předseda vlády Vladimír Špidla se při své červencové návštěvě USA setkal s americkým prezidentem Georgem Bushem, přičemž jejich schůzka se oproti původnímu plánu o několik minut protáhla. Tato skutečnost se stala v českých mainstreamových médiích důvodem k frenetickým oslavám Špidlova zahraničně politického renomé, které bylo dáváno do protikladu k údajné "neoblíbenosti a neschopnosti" prezidenta Václava Klause. Celou atmosféru umocnila i "prošpidlovská" oslava na americkém velvyslanectví, která se po jeho návratu pod heslem "Welcome back" uskutečnila z iniciativy Bushova přítele, velvyslance USA Craiga Robertse Stapletona. Současné americké preference v české vnitřní politice, motivované především mírou loajality k Bushově irácké politice, však paradoxně z určitého pohledu mohou poškodit síly, které původní americké demokratické hodnoty v ČR akceptují dlouhodoběji a hlouběji než oportunistická "antiklausovská fronta".

Prosazování amerických zájmů v ČR

Diplomacie každého státu usiluje o prosazování národních zájmů. Je pochopitelné, že americký velvyslanec v ČR se snaží o totéž. Není však zřejmé, zda jeho činnost bude efektivní, protože obecně lze říci, že orientace Američanů v české vnitřní politice po roce 1989 byla často poměrně problematická. Personál amerického velvyslanectví se v Praze již od pádu komunismu začal orientovat především na post-disidentské kruhy v okolí prezidenta Václava Havla, které přešly do polistopadových politických, mediálních i dalších vlivových struktur, v nichž se držely v zásadě bez ohledu na změny politické situace v ČR. Lidé jako Alexandr Vondra, Radim Palouš či Michael Žantovský spolu s Havlem dokázali orientovat českou zahraniční politiku tak, že byla v zásadě v souladu s americkou.

V české vnitřní politice tato skupina, tvořící významnou součást Havlova hradního proudu, odvozovala svoje mocenské ambice především od zahraničněpolitické podpory z USA. Nepodařilo se jí přitom získat sympatie veřejnosti pro své vnitropolitické představy, a proto její vliv na širší vrstvy české veřejnosti (s výjimkou nepočetných příznivců "pravicově-intelektuální ODA" či "proudu nepolitické politiky" a na něj navazujících petičních akcí typu Děkujeme, odejděte či stranických projektů jako Unie svobody, Cesta změny apod.) a formování jejích názorů zůstal malý. Z českých catch-all parties se největší měrou o akceptaci americké politiky po skončení studené války zasloužila Občanská demokratická strana, resp. její příznivci. Část vedení ODS (především dlouholetý předseda Václav Klaus) se sice dostávala čas od času s americkou diplomacií do konfliktu, avšak v zásadě byla vždy loajální vůči demokratickým principům USA (není náhodou, že jeden z čelných poradců Václava Klause - Ladislav Jakl - je vůdčím aktivistou Společnosti Ronalda Reagana).

Irácká válka byla a je provázena řadou sporných momentů. Reakce na ni nebyly jednoznačné ani u mnoha tradičních amerických spojenců. Pro americké diplomaty ve všech zemích je proto důležité hledání spojenců ochotných poskytnout dlouhodobější podporu americkému pojetí "války proti terorismu". Personál amerického velvyslanectví (včetně velvyslance Stapletona či jeho předchůdců), zřejmě pod vlivem rozhovorů s antiklausovsky naladěnou pražskou "intelektuální elitou" i informací "veřejnoprávních médií", již několikrát prokázal značnou neobratnost v nediplomatickém vměšování do české vnitřní politiky, o jejímž skutečném charakteru díky jednostrannosti svých zdrojů mnohdy Američané vědí pramálo. Nyní se zřejmě nechali inspirovat šířeným "pozitivním étosem" Špidlovy vlády v českých mainstreamových médiích, z nichž ostatně čerpá i anglicky psaný Prague Post. Přestože Špidlův postoj k americkému útoku na Irák byl nejednoznačný (největším vládním "jestřábem" byl lidovecký ministr zahraničí Cyril Svoboda, zřejmě i pod vlivem aktivit svého náměstka Alexandra Vondry), stal se Špidla oblíbencem Bushovy administrativy. Důvodem mohla být snaha zajistit si jeho podporu i při dalších amerických akcích, a to nejen u Špidly samotného, ale především v sociální demokracii.

Špidla jako nástupce Havla?

Podle spekulací některých deníků se dokonce v očích Američanů stal Špidla nástupcem zahraničněpolitických koncepcí Václava Havla. Při Havlově rozhovoru s Bushem (poté, co Havel obdržel nejvyšší americké civilní vyznamenání) měl americký prezident dokonce označit Špidlu za svého přítele a za skvělého člověka. I Špidla v interview pro Lidové noviny z 26. 7. 2003 uvedl, že má k prezidentu Bushovi přátelský vztah, i když se hluboce neznají (setkali se na dobu jen o málo delší než dvě protokolární hodiny), a že jej na Bushovi zaujalo, že sleduje v politice ideály.

Nakolik však může Havla, který měl kolem sebe soustředěný silný vlivový proud české politiky, v němž měl vůdčí postavení, nahradit Špidla, který vzešel ze zcela jiného prostředí, je otázkou. Špidla sice může mít s Havlem ve vnitřní politice společné některé vize sociálního státu, avšak na rozdíl od elitářského Havla se Špidla snažil profilovat spíše "plebejsky". V zahraniční politice Havel poměrně zřetelně vyjadřoval svá stanoviska (naposledy v prezidentské funkci známým dopisem podporujícím Bushovu iráckou politiku, čímž si však pokazil své image u americké "nové levice"). Špidla naopak v řadě aspektů spíše mlží, rozporuplný byl ostatně i jeho postoj ke vstupu do NATO a ke kosovské krizi.

Špidlovy postoje jsou determinovány i situací v sociální demokracii. Ve známé rezoluci XXX. sjezdu ČSSD ze 30. 3. 2003 se uvádí: "Čeští sociální demokraté nikdy nepochybovali o tom, že režim Saddáma Husseina je nelidský a má na svědomí nesmírné množství lidských životů. Přesto jsou přesvědčeni, že cestu k nápravě nelze prosazovat libovolnými prostředky. Sjezd ČSSD konaný v Praze ve dnech 28.-30. března 2003 vyjadřuje svůj nesouhlas s válkou vedenou USA, Velkou Británií a tzv. aliancí proti Iráku, která byla zahájena bez souhlasu mezinárodního společenství (OSN) a je tedy dle názoru sjezdu vedena v rozporu s mezinárodním právem. Sjezd vyjadřuje přesvědčení, že legitimního cíle mezinárodního společenství odzbrojit režim Saddáma Husseina mohlo být dosaženo mírovými prostředky, kdyby se válčící státy nerozhodly ignorovat OSN. Čeští sociální demokraté žádají, aby se další vývoj událostí v Iráku vrátil pod kontrolu OSN. Současně zdůrazňují naléhavou nutnost poskytnutí humanitární pomoci."

V průběhu irácké krize navíc Špidla na rozdíl od ministra zahraničí Cyrila Svobody uvedl, že ČR není součástí útočící koalice. Ostatně i z již zmiňovaného rozhovoru pro Lidové noviny je patrná určitá Špidlova obava z toho, aby nebyl chápán jako jednoznačný příznivec americké a izraelské blízkovýchodní politiky (na druhou stranu však podpořil v rámci EU zastavení financování palestinských teroristických organizací). Havlovi se Špidla přiblížil v rozhovoru pro Právo ze 14. 8. 2003, v němž vyjádřil své obavy z nastávající sociálně-ekologické krize lidstva, s čímž by ovšem zřejmě u "přítele Bushe" příliš odezvy nenalezl.

Co je dobré pro Laudera, je dobré pro Ameriku

Jako podstatný aspekt odůvodňující americkou podporu vůči Špidlovi se podle některých spekulací začíná jevit i tažení proti TV NOVA. To dostalo nový impuls podáním miliardové žaloby na CET 21 od společnosti CME, za níž stojí kontroverzní americký podnikatel Lauder, za jehož zájmy se diplomacie Spojených států v ČR již několikrát nepříliš vybíravě angažovala. Špidla by se mohl v napojení na určité mediální kruhy stát vlivným hráčem, který by ovlivnil případné přidělení nové licence po potenciálním krachu CET 21. Z mediálního hlediska je Špidla Havlovi blízko v tom smyslu, že se jim podpory dostává z obdobných kruhů.

Charakteristické je, že před prezidentskou volbou americký velvyslanec Stapleton při projevu na ministerstvu zahraničních věcí 13. 2. uvedl: "Jedním z nejdůležitějších etalonů demokracie je samozřejmě způsob, jakým se vypořádává s předáváním moci. Je to zkouška, kterou Česká republika na parlamentní úrovni absolvovala již několikrát, ale pokud jde o volbu druhého prezidenta v její historii, teprve ji čeká. O výsledku nemají Spojené státy pochyb. Jsme přesvědčeni, že z demokratické volby vzejde vůdčí osobnost, která bude odhodlaná dál stavět na pevných základech, které vybudoval prezident Havel... Jako podnikatel ze zkušenosti vím, jak obrovskou hodnotu představuje silná značka. V tomto ohledu se Češi na konci dlouhých desetiletí neschopného komunistického zřízení těšili nejlepší výchozí pozici, protože měli skutečně světovou značku. Představovalo ji jméno Václav Havel, kterého svět znal, kterého svět chtěl a kterého si svět cenil."

O něco později pak Stapleton ve stejném projevu řekl: "Veřejný kredit i postoje premiéra Špidly jsou sice důležité, ale co investory, vlády spřátelených zemí i mezinárodní instituce zajímá nejvíc, jsou konkrétní činy. Stává se až příliš často, že se za halasných fanfár zahájí protikorupční kampaň či vyšetřování trestní činnosti, ale výsledek je rozpačitý nebo vyšumí do ztracena. Medializované případy časem mizí z titulních stran. Zdá se také, že vysoce postavení jedinci jsou vůči stíhání imunní. To všechno je třeba napravit a je to důležité zejména proto, chce-li česká vláda podpořit přítok amerického kapitálu, protože americké firmy a investoři se prostředí zatíženému korupcí vyhýbají." V naznačeném kontextu dostávají americké i domácí mediální chvalozpěvy na Špidlu další rozměr.

Dvojí metr

V kontextu počítání minut strávených při "triumfálním" setkání s Bushem a vyzdvihování politických vlastností a schopností Vladimíra Špidly je v domácím mediálním prostředí zajímavé, že italský premiér Silvio Berlusconi, který byl s Bushem při své poslední návštěvě mnohem delší dobu (dokonce byl hostem prezidentova soukromého ranče), je v českých listech nadále líčen jako vysoce nemorální a špatný politik - čas od času je dokonce spíše přirovnáván k Václavu Klausovi. V těchto aspektech se tedy hodnocení "politické správnosti" soudobou americkou administrativou a hlavním proudem české žurnalistiky liší. Účelové využívání sporných amerických preferencí v domácí politice je tedy poněkud zvláštní. Velvyslanectví USA v Praze by mělo rozpoznat rizika své současné politiky dříve, než ještě více znechutí řadu přátel americké demokracie v ČR, pro něž jsou soudobí Bushovi, Lauderovi či Stapletonovi "přátelé" velmi nedůvěryhodnými osobami.

Centrum strategických studií se zabývá výzkumem, analýzou a šířením informací a odbornou debatou v oblasti bezpečnosti, prevence a řešení konfliktů s ohledem na Českou republiku a její postavení v Evropě a ve světě. Každý měsíc zpracovává analýzu exkluzivně pro Revue Politika.