Volba prezidenta a český politický systém

Průběh a výsledek volby druhého prezidenta samostatné České republiky byly již komentovány z nejrůznějších hledisek. Skutečnost, že jím byl nakonec zvolen Václav Klaus, však zařadila většinu těchto úvah do hlavního tématického okruhu české politiky a politické žurnalistiky posledního desetiletí, kterým je vymezování se pro nebo proti Klausovi. Pozorný čtenář denního tisku mohl sice pozorovat, že hodnocení politické osobnosti Václava Klause se s opakovanými volbami stávalo přece jen realističtějším, ale brzy byla celá debata obohacena o nový prvek, kterým je zvolení nového prezidenta "hlasy komunistů". Ve stínu nezřídka emocionálního "vyrovnávání se s Klausem" a náhlého "vyrovnávání se s komunismem" však zůstávají mnohem podstatnější informace, které lze při uplatnění analytického pohledu z uvedených událostí vyčíst.

Konsolidace české demokracie

Zvolení nástupce Václava Havla je především důležitým příznakem konsolidace českého politického systému a překonání transformační fáze české demokracie. Ve většině významných institucí demokratického státu již došlo v uplynulých letech k alespoň částečné personální a politické obměně, což je - velmi zjednodušeně řečeno - jedna z nezbytných podmínek konsolidované demokracie. Havlova mimořádná společenská a politická autorita (v očích mnoha lidí byl prezidentský úřad ztotožněn s jeho osobou) v procesu stabilizace demokracie samozřejmě sehrávala klíčovou úlohu. Není však paradoxem, že teprve jeho odchod z funkce a úspěšná volba nové hlavy státu přinášejí standardizaci prezidentského úřadu a jeho odmytizované zapojení do systému státních institucí. Vzhledem k rozsáhle medializovaným rozporům mezi Havlovou a Klausovou politickou koncepcí považuji za potřebné poznamenat, že tento vývoj není Havlovou vinou a Klausovou zásluhou nebo naopak. Původní personifikace a jistý typ monarchizace prezidentského úřadu a jeho následná standardizace je strukturální záležitost, která souvisí s vývojem celého systému a je výrazně ovlivněna historickými a politicko-kulturními faktory.

Z tohoto hlediska je velmi důležitou zprávou, že český ústavní systém - s typickými prvky demokracie parlamentního typu a s odpovídajícím nepřímým mechanismem volby prezidenta - je funkční. Toto konstatování může někomu znít po průběhu devíti kol prezidentské volby a v kontextu diskusí o nutnosti přímé volby překvapivě; pokud však chceme rozumně pohlížet na politický systém a jeho funkčnost, musíme být schopni odhlédnout od ideově-politických postojů a kriticky zkoumat převládající politické interpretace událostí. Je potřeba si uvědomit, že mechanismus prezidentské volby byl nyní uplatněn v politicky velmi nevýhodných podmínkách, o nichž budu mluvit později, a přesto splnil svůj účel: vedl ke zvolení prezidenta. Ve srovnání s prezidentskými volbami v jiných zemích není ani možné říci, že by volba trvala příliš dlouho nebo že by opravdu došlo k jejímu zablokování.

Mechanismus nepřímé prezidentské volby je vždy založen na optimistickém předpokladu, že parlament projeví politickou vůli zvolit hlavu státu v jakékoliv konstelaci. Toto očekávání je založeno na jiném předpokladu, že totiž političtí aktéři jsou připraveni respektovat pravidla demokratického režimu a mají dostatek politické odpovědnosti potřebné pro jeho udržení. Zájem zvolit jednu z nejdůležitějších institucí zastupitelské demokracie - tedy hlavu státu - proto může získat přednost před úžeji vymezenými stranicko-politickými zájmy. Tento předpoklad se potvrdil i při - z teoretického hlediska - pro tento účel nevýhodném stranicko-politickém složení českého parlamentu.

Stranický kandidát a nadstranický prezident

Ve specifických podmínkách české politické kultury, která se projevuje přehnanou nedůvěrou k politickým institucím a iracionální inklinací k některým "nepolitickým" postupům, je skutečnost, že bylo možno zvolit v rámci stávajících pravidel hry a parlamentní cestou prezidenta, mimořádně důležitá. Přitom výsledek volby byl od počátku "ohrožován" představou, že je potřeba hledat pokud možno nepolitického, ale v každém případě nestranického kandidáta. Nepolitického, resp. politicky nezávislého kandidáta nalézt nelze. Nebyl jím ani úctyhodný a velmi kvalitní kandidát Jan Sokol, jehož politické názory byly možná nakonec větší příčinou jeho neúspěchu než to, že je údajně širší veřejnosti neznám. Nebyl by jím ovšem ani žádný z uvažovaných akademických funkcionářů, u nichž by spíše platilo, že jejich politické názory nejsou deklarované, nikoli to, že jsou politicky nevyprofilovaní a žádné názory nemají. Politicky nezávislý totiž není a nemůže být vůbec nikdo.

Myšlenka, že je potřeba najít nestranického kandidáta, která je sama o sobě mnohem realističtější, vychází z podobně mylných představ o funkci prezidenta. Ze správného požadavku, že prezident má být nadstranický a v jistém smyslu politicky "nezávislý", se totiž v českém prostředí odvodil zcela neudržitelný názor, že takovým má být už samotný kandidát. Tak tomu ovšem není. Prezident se má chovat nadstranicky pouze při výkonu své funkce, protože je hlavou státu, ale není vůbec žádný důvod, proč by dříve, než se prezidentem stane, nemohl být reprezentantem určitého politického proudu či politické strany.

Demokracie je založena na celé řadě předpokladů. Podobně jako je důležitý výše zmíněný předpoklad, že parlament má zájem zvolit prezidenta, je také součástí celého postupu očekávání, že zvolený kandidát dostojí nárokům této funkce a bude se chovat nadstranicky. To je velmi důležité. Zvláště u funkce hlavy státu jsou totiž taková optimistická očekávání základním principem fungování celého demokratického systému, protože prezidentská funkce je ve většině zemí ústavně koncipována tak, že by mohla být teoreticky zneužita. K tomu nedochází jen proto, že existuje konsensus o výhodnosti demokracie a nutnosti zachovávat demokratická pravidla hry, a proto, že do prezidentských funkcí bývají voleni zkušení politikové, kteří se osvědčili v politické praxi a u nichž je předpoklad, že pozici hlavy státu nezneužijí. A nejen to: řada prezidentů rezignuje i na využívání všech demokratických možností, které jim přiznává ústava, a respektují faktické omezení svého úřadu dané politickou kulturou a zvyky ve své zemi.

V případě Václava Klause je možno předpokládat, že při zkušenostech se stranickou politikou bude pro něj mnohem snazší chovat se v prezidentské funkci opravdu nadstranicky. Na některých vnitropolitických postojích Václava Havla, jemuž právě tato zkušenost scházela, jsme si mohli prakticky ověřit, že ne-stranickost nemusí být vždy zárukou nadstranickosti. Vzhledem ke své nezkušenosti se stranickou politikou a s každodenními politickými střety nedokázal prezident Havel vždy správně odhadnout vnitropolitický dosah některých svých prohlášení a činů, což posléze vedlo řadu lidí k přesvědčení, že Havel vytváří autonomní politiku "Hradu" s preferencí vybraných politických subjektů. Více než o konzistentní "hradní politiku" se však mohlo jednat o neschopnost dostatečně definovat hranice nadstranické politiky, protože prezident Havel měl - alespoň se to dalo odvodit z některých jeho projevů - nesprávnou představu o fungování a roli politických stran.

Možná i proto je naprostá většina prezidentů v evropských zemích volena z řad zkušených politiků úzce spojených s určitými politickými stranami. Také z tohoto hlediska je volbu Václava Klause nutno chápat spíše jako výraz upevnění české demokracie a standardizace českého politického systému. Do jaké míry dokáže Václav Klaus úspěšně plnit nadstranickou funkci hlavy státu, to ukáže teprve čas. Nepochybuji ale o tom, že k tomu má přinejmenším stejné předpoklady jako jeho kolegové, bývalí předsedové politických stran v čele Německa (J. Rau), Francie (J. Chirac), Polska (A. Kwaśniewski), Portugalska (J. de Sampaio), ale také Slovinska (J. Drnovšek), Litvy (R. Paksas), Estonska (A. Rüütel), Islandu (O. R. Grímsson) a řady dalších zemí.

Aktéři prezidentské volby a jejich výchozí pozice

Výsledek prezidentské volby je tedy na jedné straně výrazem konsolidace české demokracie a funkčnosti politického systému České republiky, na straně druhé však současně její průběh potvrdil přetrvávající problém českého systému politických stran, kterým je neschopnost jeho subjektů vytvářet funkční koalice. Přitom vzhledem k parlamentnímu typu české demokracie a s ohledem na zvolené volební systémy je právě vytváření koalic jeho nezbytnou součástí. Od roku 1996 se však nepodařilo v rámci parlamentního uskupení politických sil vytvořit pevnou a dostatečně funkční koaliční většinu. Proto systém "produkuje" buď nestabilní vlády (menšinové nebo s těsnou a při mnoha hlasováních nespolehlivou většinou), nebo menšinové vlády, kde je stability dosahováno na základě politického experimentu, tedy dohod typu opoziční smlouvy. Příčinou jsou vedle zvoleného systému voleb do Poslanecké sněmovny především nestabilní vzorce interakcí mezi politickými stranami a dosud platná, nepsaná dohoda o vyloučení komunistů. Tyto skutečnosti jsou navíc doplňovány nedostatečnou disciplínou v rámci jednotlivých poslaneckých klubů, což činí příjímání rozhodnutí značně nejistým.

Zde se dostáváme k vysvětlení tvrzení, že mechanismus prezidentské volby byl uplatněn v politicky nepříznivých podmínkách. Volba se konala v době, kdy levostředová vládní koalice s většinou jednoho hlasu prochází opakovanými krizemi. Ty jsou dány nejen labilitou této většiny a běžnými střety mezi jejími jednotlivými subjekty, ale také neobvyklou souhrou okolností, kdy všechny tři strany této koalice mají momentálně nepevné vedení a kdy v nich souběžně probíhá vnitrostranický boj mezi různými křídly. Tato velmi netypická situace vede k tomu, že vládní většina nedisponuje stejnou většinou stranicky loajálních poslanců. Přitom ovšem platí, že "jinak hlasující" vládní poslanci se rekrutují ze všech koaličních stran a jejich počet a složení se mění podle typu schvalovaného rozhodnutí. Jinými slovy řečeno nelze dobře předpovědět počet koaličních poslanců, kteří za určitých okolností budou hlasovat s opozicí. Navíc motivace těchto skrytě opozičních poslanců je různá, ale až na výjimky nevychází z odlišných ideových pozic. Jejich zájmem není dosáhnout přijetí jiného rozhodnutí, než jaké navrhuje vláda, ale oslabit pozici stranického vedení. Soustřeďují se proto pouze na vytváření drobných vládních krizí, ale ne na skutečnou spolupráci s opozicí. Tato výchozí situace doplněná tím, že volba prezidenta republiky byla tajná, měla za následek, že výběr hlavy státu byl již dopředu procesem velmi nejistým.

A zde jsme u nejdůležitějšího bodu, který je nezbytné mít při jakékoliv analýze výsledku prezidentské volby na paměti. Pokud by totiž poslanci a senátoři vládní většiny (navíc spolu s jí blízkými nezávislými senátory) jednotně podporovali nějakého koaličního kandidáta, neměl by Václav Klaus žádnou šanci na zvolení a komunistické hlasy by ve volbě nehrály žádnou roli. Obdivuhodná vůle stát se prezidentem a politická šikovnost Václava Klause a celé ODS, stejně jako volební taktika komunistů, byly sekundárními jevy, které získaly prostor až na základě primární slabosti vládní většiny. Uvažujeme-li o prezidentské volbě, nemůžeme tento sled příčin a následků otočit. Jedinými politickými aktéry, kteří mohli řídit průběh volby a bez větších problémů prosadit svého společného kandidáta, byly strany vládní koalice. Všichni ostatní získali jen tolik politického prostoru, kolik jim ho koalice poskytla. Nicméně z výše uvedených příčin ho nakonec opoziční síly měly dostatečné množství na to, aby mohly převzít v celém procesu iniciativu.

Proč byl zvolen Václav Klaus?

Václav Klaus byl zvolen především proto, že dokázal uvedenou situaci využít a málo nadějnou výchozí pozici obrátil ve svůj prospěch. Samozřejmě, že vedlejší podmínkou byly kvality jeho politické osobnosti a předpoklady pro výkon prezidentské funkce, o nichž se mu podařilo přesvědčit poslance jiných stran. Jak však víme z mnoha jiných situací, samotná kvalita kandidáta nemusí při volbách nakonec hrát významnou roli. Slabá vládní koalice s řadou poslanců snažících se oslabit pozici předsedy vlády a předsedů dalších koaličních stran a osobnost Klause byly stále jen výchozími předpoklady pro jeho zvolení. K němu však bylo nutné, aby se vytvořila nějaká neformální koalice těch, jež nechtěli jen bránit volbě, ale kteří se nakonec rozhodli zvolit Václava Klause prezidentem. Je potřeba položit si otázku, kdo to byl a proč.

Kdo volil Václava Klause prezidentem samozřejmě úplně dobře nevíme, protože volba byla tajná. A i když někdo veřejně říká, koho volil, nemusí to být pravda, protože tento výrok může být součástí další politické hry a je neověřitelný. Je proto možné pouze předpokládat, jak byla většina 142 hlasů nakonec poskládána.

Zdá se být velmi pravděpodobné, že Klause volila naprostá většina poslanců a senátorů ODS, pokud ne všichni. ODS dnes v českém politickém systému představuje pozoruhodně konsolidovanou politickou stranu s dobře fungujícími stranickými mechanismy a s přiměřeně loajální politickou reprezentací. Lze tedy předpokládat, že tato strana byla schopna vytvořit dostatečnou politickou podporu svému kandidátovi a poskytnout mu i kvalitní vyjednávací servis. Navíc ovšem, jak jsem na stránkách tohoto časopisu již napsal (Revue Politika 1/03), bylo zvolení Klause prezidentem v zájmu Klausových stranických stoupenců i případných odpůrců, protože vedle jiných motivů - Václav Klaus je "vhodným kandidátem", "zaslouží si to" apod. - bylo Klausovo zvolení prezidentem nejlepším možným řešením Klausovy pozice ve straně na začátku "poklausovské" éry v ODS. A potom zde byl ještě jeden, ideový motiv, který byl zcela zásadní. Klausovo zvolení prezidentem totiž ve svém důsledku znamená rehabilitaci transformační a reformní politiky devadesátých let, která byla dlouhodobě denunciována, mj. i proto, že téměř všechny mocenské pozice byly obsazeny jejími kritiky.

Tuto motivaci ovšem už jistě nelze připisovat Klausovým voličům z jiných politických stran, snad s výjimkou některých jednotlivců v US či KDU-ČSL. Jejich pohnutky, stejně jako motivy Klausových voličů z řad ČSSD, musely být jiné. Je jisté, že významnou roli sehrál výše uvedený zájem zvolit hlavu státu. Když bylo jasné, že nelze prosadit zvolení koaličního kandidáta a že Klaus měl vždy ke zvolení nejblíže, zvítězil u nich tento pozitivní přístup k demokratickým institucím a volili kandidáta, který měl šanci na zvolení a předpoklady pro výkon funkce hlavy státu, i když nebyl z jejich politického uskupení. Poslanci ČSSD měli ovšem ještě jeden motiv, více stranicko-politický: předcházející kola volby ukázala, že pozici předsedy Špidly neúspěšní kandidáti neoslabují dostatečně a že má dost síly na to, aby bránil zemanovskému křídlu v prosazení jeho kandidáta. Logickým závěrem této skupiny poslanců muselo být, že Špidlovu pozici výrazněji oslabí pouze zvolením největšího symbolického soupeře sociální demokracie.

Prezidenta Klause ovšem volili také komunisté, a to jistě v nemalé míře. Jejich hlasy se nakonec staly nejkritizovanějším aspektem prezidentské volby.

Komunisté a parlamentní demokracie

Výsledek voleb proto mnozí komentátoři interpretovali jako produkt dohody ODS s KSČM, jejímž ideovým východiskem má být údajná blízkost těchto stran v pojetí národních zájmů a jež se již projevila při řadě hlasování ve sněmovně. Současně někteří naznačují, že byla uzavřena nějaká dohoda Klause s komunisty, která jim pomůže k některým funkcím. Část liberálně-levicových politických sil rozšíření tohoto obrazu usilovně podporuje, protože z jejich hlediska je zařazení jejich největšího demokratického soupeře do jedné skupiny s KSČM mimořádně politicky výhodné. Skutečnost je však s velkou pravděpodobností složitější a trochu jiná.

Především neexistovaly žádné výchozí podmínky pro uzavření politické dohody mezi ODS a komunisty. Nejde jen o to, že obě strany jsou si ideově, programově i v oblasti interpersonálních vazeb nejvzdálenější, ale spíše o to, že "tajné" politické dohody se neuzavírají tak lehce, jak se nám to snaží namluvit někteří novináři, aby měli o čem psát. Uzavření skryté politické dohody je pro obě strany vždy velmi riskantní, protože její plnění není vymahatelné a její obsah vyjde dříve či později najevo. Pokud má být taková dohoda uzavřena, je nezbytné, aby profit, který z ní obě strany budou mít, byl bezprostřední a její účinky (doba trvání) co nejkratší. Tyto podmínky zde nebyly splněny ani pro jednu ze stran: ODS by svého kandidáta ani se všemi hlasy komunistů neprosadila, KSČM by musela spoléhat na nějakou budoucí, velmi nejistou kompenzaci. Přitom rizika takové dohody byla pro obě strany z hlediska akceptace vlastními voliči mimořádně vysoká. Proto není vůbec pravděpodobné, že by k nějaké skutečné domluvě vůbec došlo.

Je ovšem zřejmé, že prezident Klaus byl zvolen pomocí hlasů komunistických poslanců. Jistě ne všech, protože také v KSČM probíhá v současnosti střet nejméně dvou koncepcí dalšího vývoje strany a nelze předpokládat, že by všichni poslanci byli vůbec schopni kvůli politické taktice Klause volit. Důvod, proč ho však většina komunistů volila, není ani ve skryté dohodě, ani v inklinaci k postojům ODS, ale souvisí s měnící se pozicí KSČM v českém politickém systému.

Nepsaná dohoda o vyloučení KSČM, kterou demokratické politické subjekty na republikové politické scéně řadu let respektovaly, začala v poslední době ztrácet jasné kontury i své politicko-kulturní zázemí. Nedostatečné vyrovnání se s minulostí z počátku devadesátých let a akceptace netransformované komunistické strany jako regulérního subjektu politické soutěže vedly postupně k tomu, že KSČM ve volbách opakovaně získávala demokratickou legitimizaci a nejpozději od konce devadesátých let se v parlamentu postupně stávala především pro sociální demokraty partnerem, s nímž sice nelze uzavřít koalici, ale jehož hlasy jsou vítané. Současně se ukazovalo, že s touto stranou je možno v nižších politických rovinách uzavírat funkční koalice. Tento dlouhodobý proces postupného oslabování komunistické izolace, vedený z pochopitelných důvodů především sociálními demokraty, se po posledních volbách nejzřetelněji projevil v tom, že KSČM bylo přiznáno právo na místopředsedu Poslanecké sněmovny; zároveň však působil také na KSČM, která je nyní vystavena mnohem větší potřebě vnitřní i vnější transformace, než kdyby mohla setrvávat v úplné politické izolaci.

Pro KSČM ovšem není transformace v současné situaci jednoduchá. Komunisté se nemohou zcela přetvořit v moderní levicovou stranu, protože tato pozice je již obsazena sociální demokracií. Pokud by se stali od sociálních demokratů nerozlišitelnými, ztratili by své voliče, kteří je volí především pro jejich obhajobu předlistopadové doby a radikální levicové postoje. Současně ale nemohou zůstávat důsledně na neokomunistických pozicích, protože ty jim dnes brání v získání většího mocenského vlivu a tím i v prosazování vlastní politiky. Ať už vědomě nebo nevědomě, pokoušejí se komunističtí politici tuto situaci řešit tím, že si ponechávají alespoň částečně svou politickou rétoriku (čímž udržují své voliče) a současně se snaží postupovat v parlamentní práci konstruktivněji (aby si získali respekt ostatních stran). V tomto kontextu je nutno rozumět i jejich chování při prezidentské volbě.

Komunisté už delší dobu signalizovali, že jsou připraveni některého kandidáta volit, v každém případě alespoň tehdy, bude-li se zvolení hlavy státu protahovat. Skutečnost, že nakonec volili Václava Klause, je spíše náhodná, resp. je výsledkem toho, že na rozdíl od předcházejících kandidátů typu Bureše či Zemana, s jejichž podporou by KSČM neměla větší problém, vystoupila sociální demokracie ve třetí volbě s Janem Sokolem, jehož volbu by vzhledem k jeho politickému profilu (náboženské přesvědčení, disidentská minulost, usmíření s Němci) KSČM neobhájila před svými členy. Proto nakonec dali někteří komunističtí poslanci hlas Václavu Klausovi. Toto rozhodnutí ale není tak důležité jako to, že komunisté byli tentokrát připraveni volit kandidáty jiných, demokratických politických stran.

Důsledek tohoto rozhodnutí bude totiž ve střednědobé perspektivě přesně opačný, než za jaký je dosud v převážné většině komentářů vydáván. Aktivní podíl komunistů na volbě hlavy státu neznamená jejich posílení v pozici antisystémové strany, ale je spíše oslabením účinnosti jejich politické rétoriky a jejich "výsadního" postavení důsledné opozice současných poměrů. Komunisté nemuseli volit žádného "cizího" kandidáta a mohli setrvávat na pozici těch, kteří odmítají stávající politický režim. Volbou hlavy státu z řad demokratických kandidátů - ať už byly jejich motivy jakékoli - však stávající demokratický politický systém v podstatě akceptovali. Tím vykročili - byť možná nevědomě - na neodvratnou cestu vlastní transformace. Prezidentské volby tento proces nespustily, byly jen jeho součástí a možná i akcelerátorem.

Demokraticky smýšlející občané by měli tento vývoj považovat za žádoucí. Není ovšem překvapivé, že zapojení komunistů do demokratických procesů nejvíce vadí těm, kteří měli na přelomu 80. a 90. let možnost přispět k zákazu komunistické strany, ale nic pro to neučinili nebo dokonce takovým pokusům bránili. Jestliže se komunistickou stranu nepodařilo z nedostatku politické vůle po listopadu 1989 zakázat, nezbývá nyní nic jiného než doufat v její postupnou přeměnu, která ji učiní pro českou demokracii bezpečnou. Právě proto je skutečnost, že komunisté volili Václava Klause, nutno přivítat. Stejně by však bylo nutno pozitivně interpretovat komunistické hlasy pro Jana Sokola nebo jiného demokratického kandidáta. To, že část KSČM volila prezidentem rozhodujícího představitele české politické a ekonomické transformace, má ovšem v tomto kontextu nezamýšlený symbolický význam.

Petr Fiala, profesor politologie a vedoucí Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií na Fakultě sociálních studií MU, ředitel Mezinárodního politologického ústavu Masarykovy univerzity v Brně. Autor, spoluautor a editor mnoha knižních monografií, studií, článků a publicistických textů.