Výpovědi exilových historiků

Podtitul knihy s náročným názvem Exil a politika praví: Historici o nejnovějších dějinách a o sobě. Editor Pavel Paleček pak napsal: „Požádal jsem několik historiků, kteří se zabývali nejnovějšími dějinami, aby vyprávěli o svém životě. Všichni publikovali práce, o kterých se diskutuje ve světě. Někteří jsou také autory učebnic, ze kterých se učilo nebo ještě učí na našich středních i vysokých školách. Mají jedno společné - v době trvání komunistického režimu odešli do zahraničí, aby mohli žít svobodně. (...) Na osudech těchto zajímavých lidí, kteří pocházejí ze střední Evropy, bych rád naznačil, zda a jak politika a jejich osobní zkušenosti ovlivňují jejich odbornou práci." Dotázáni byli Bořivoj Čelovský, Karel Kaplan, Jaroslav Krejčí, Igor Lukeš, Radomír Luža a Alice a Mikuláš Teichovi. U jednoho stolu by se tito lidé příliš neshodli, i když většinu z nich spojuje velmi kritický pohled na českou současnost. Dotazy a odpovědi na téma soukromých osudů, odborného uplatnění a aktuálních postojů působí také jako geologický průřez rozličnými ročníky až generacemi.

Bořivoj Čelovský (1923) zdůrazňuje své životní zkušenosti a dává průchod značně kritickému temperamentu. Ukazuje se, že se mu v podstatě nelíbilo a nelíbí téměř nikdo a nic. Nereaguje však jen jako zaujatý polemik, nýbrž také jako rozený vypravěč. Jeho vyjádření nemají analytický charakter. Co odpověď, to příběh, mikroportrét, charakteristika, drobný pamflet. V publicistovi Čelovském je možná skryt beletrista, povídkář. Především válečné a poválečné zkušenosti jsou Čelovskému měřítky, k nimž se stále vrací. Jako většina těch, kteří mají pocit, že jim bylo v době životního dozrávání nenapravitelně ublíženo, má dotazovaný sklon vyřizovat si účty na všechny strany. Dalo by se uvažovat o jakémsi veteránském komplexu, v Česku na konci 90. let zdaleka ne řídkém.

Vyrovnanější Karel Kaplan (1928) soudí, že „historik má být apolitický". Vypovídá o svém rodinném zázemí v dětství, o výchově v Baťově škole práce, o poválečném vstupu do KSČ a práci ve stranickém aparátu a o tom, jak se postupně podílel na rehabilitačních iniciativách KSČ v šedesátých letech. Činnost tzv. barnabitské komise popisuje podrobněji. O své generaci, která po válce vstupovala do komunistické strany „s přesvědčením, že se má udělat něco dobrého pro lepší svět, svět sociálně spravedlivý, a pro zabezpečení republiky" (s. 43), mluví jako o generaci zneužité. Karel Kaplan o českém komunismu hodně ví. Z jeho utříděné racionální výpovědi mimo jiné vyplývá, že poměrně početná vrstva mladých nevstupovala ve čtyřicátých a padesátých letech do KSČ proto, že by byli přesvědčenými marxisty. Vedly je údajně idealistické pohnutky, jež konec konců i nyní bez rozpaků sdílí řada lidí. Dnes při zpětném ohlédnutí nemůžeme zcela přehlédnout touhu svézt se vzhůru spolu s nejsilnějším dobovým hnutím. Ti prozíravější vábení odolali. Avšak poslušní partajníci se z mladých straníků stávali (nebo také nestávali) teprve později. Dokážeme si dost živě představit nekritické nadšení tisíců na cestě vyzdobené nejhezčími nacionalistickými a socialistickými slogany? Ale ano, stačí vzít si k ruce některé dnešní tiskoviny propagující pohrdání politikáři a tuchy o novém „celospolečenském řešení". Některé věcné informace o tom, jak si Karel Kaplan zachoval přístup k materiálům, jež posléze zpracoval v emigraci, mají mírně dobrodružný charakter. Závěrečný účet? „Zbylo z idejí komunismu něco, co by bylo ještě použitelné? Myslím, že skoro nic. Marxismus rozhodně ne, to byla ideologie 19. století, která se už dále nerozvíjela." (s. 73)

Poklidný rozhovor s Jaroslavem Krejčím (1916) je zajímavý zejména tam, kde se týká otce - premiéra protektorátní vlády. Lze uvěřit, že předseda, bydlící v pražském činžáku ani ostatní členové protektorátní vlády za války neměli ochranku? „Kdyby na otce někdo chtěl spáchat atentát, měl volnou cestu. Lidé byli rádi, že špinavou práci za ně dělá někdo nahoře a oni mají pokoj." Právník a ekonom Jaroslav Krejčí (v padesátých letech též vězeň) posléze vyučoval na univerzitě v Lancasteru. Vypovídá střízlivě a nekonfliktně zdvořile o západoevropské levici, o českém národním charakteru, o exilu po roce 1968 i o budoucnosti: „Nebojím se Německa, které je podobné jako my, stárne a je na demografickém poklesu, ale mám obavy z vlny přistěhovalců z jiných kulturních okruhů. V EU jsme v tomto směru s Německem na jedné lodi." (s. 90)

Nejmladší dotazovaný Igor Lukeš (1950) začínal nový život v USA v roce 1978 jako taxikář. Vystudoval historii mezinárodních vztahů a nyní učí na soukromé Boston University, prý vychovávající skoro třicet tisíc studentů. Jeho postřehy o rozdílech mezi českým a americkým univerzitním prostředím jsou užitečné zejména tam, kde osvětlují americký vzdělávací systém založený na osobním vztahu mezi učitelem a studentem. Marxismus a zejména leninismus Igor Lukeš považuje za nešťastné epizody v dějinách myšlení i politického konání. O Leninovi soudí, že byl doložitelně „perverzní sadista, který si během let emigrace osvojil slovník intelektuála". (s. 103) Vývoj v naší zemi po roce 1989 komentuje Lukeš pozoruhodně věcně a v zásadě optimisticky, tedy bez výřečného horlení, jež bývá považováno za jakýsi průkaz mravní nadřazenosti. K česko-německým debatám nad válečnou minulostí střízlivě podotýká: „Bylo by dobře, kdyby obě strany mohly uznat svá provinění a pak pochopit, že lidský život má stejnou cenu, ať skončil za války na Pankráci a v Kobylisích nebo po válce v Ústí či cestou z Brna." (s. 112)

Radomír Luža (1922) byl aktivním účastníkem druhého i třetího odboje a z jeho vzpomínek na partyzánská léta dosud vane pach střelného prachu. Velel mužům, kteří v roce 1944 odstřelili české četníky z Hřiště, což byl akt pomsty za smrt jeho otce, generála Vojtěcha Luži. Obsáhlé obhajobě průběhu té trestní výpravy lze i dnes dobře rozumět. Je pochopitelný i krutý osud četníka, který byl v Hřišti zastřelen, ačkoliv se na akci proti generálu Lužovi a jeho pobočníkovi nepodílel. Totéž platí o lesní popravě mladičké konfidentky Marty Rakové. Mladší čtenáře však možná zarazí, že ani z odstupu let nepadne jediné velkorysejší slovo o bývalých nepřátelích. Jako by k válečnému vítězství patřilo i právo na nenávist žulové trvanlivosti. Také zůstává sporné, do jaké míry vůbec váleční odbojáři Lužova typu byli schopni pochopit, o co jde v parlamentní demokracii, za niž údajně bojovali. Ještě dnes si totiž Radomír Luža postěžuje, že nemohl „po třech letech strávených v ilegalitě věřit, že tolik věcí, proti kterým jsme bojovali v domácím odboji, se navrátilo zpět. Mám na mysli malicherné míchání stranické politiky do veřejných záležitostí." (s. 127) Ale jaká „nadstranická politika" tedy měla být po válce vykonávána? Prezidentský systém? Vláda odborníků? Vláda elitních vlastenců? Ano, o něco takového se pokoušeli v poválečném Československu právě politici Národní fronty. Pak je ale řeč o něčem jiném než o parlamentní demokracii, jíž se tenkrát řada renomovaných odbojářů skutečně vzdávala s nápadně lehkým srdcem. I v té souvislosti si opět připomeneme Kaplanovy nadšené mládežníky hrnoucí se po válce do KSČ. Zajímavé jsou Lužovy informace o aktivitách v exilové sociální demokracii, o vydávání Svědectví. K české přítomnosti je generálův syn a americký historik skeptický: „Cítíte, že komunismus celé generace zcela prožral a ještě dlouho se to nezmění." (s. 135)

Skoro kuriózním dodatkem je rozhovor s Alicí (1920) a Mikulášem (1918) Teichovými, Středoevropany pěstujícími v Cambridgi intelektuálně učesaný, přesto tradicionalisticky důsledný marxismus. Jako komunisté se manželé Teichovi podíleli na pražském dění zejména v šedesátých letech, Mikuláš Teich mimo jiné v mozkovém trustu Radovana Rychty. Alice Teichová organizovala tvorbu vysokoškolských učebnic československých a světových dějin. Jejich názory na vývoj po roce 1989 také odpovídají obzoru „osmašedesátníků". Alice Teichová se dosud domnívá, že v ČSSR „všichni měli přístup k zaměstnání, zdraví, školství. Každý měl své boty". Boty? Vzpomínáme si, že někdy nebyly k dostání. Ale co dál? O rozdílné kvalitě života ve svobodě a nesvobodě se neuvažuje ani v Cambridgi? Teichova konsekventní obhajoba názoru, že přece jen „dějinný vývoj směřuje k socialismu a komunismu" (s. 161), ponechává stranou to nejdůležitější: budoucnost demokracie.

Myšlenkový horizont, o němž vypovídá kniha rozhovorů Exil a politika, má stále ještě dosti válečnický ráz. Pro většinu vypovídajících exulantů 20. století se svými drastickými rozpory doposud neskončilo. Zaznamenáváme hojný bojovný patriotismus a místy i nepřehlédnutelnou svárlivost a nedůvěru k dnešní ČR. Původně prudké emoce však už z větší části odezněly do nostalgické rezignace. Jen u Američana Igora Lukeše najdeme povzbuzující nadhled a stopy duchovní inspirace. V závěru si uvědomíme, že mezi zahrnutými hlasy citelně chybí výpověď orientovaná důvěrou, neřku-li vírou.

Publikace je doplněna výběrovou bibliografií dotazovaných historiků. Jen škoda, že jí chybí jmenný rejstřík.