Zachovej nám, Hospodine!

Sté výročí úmrtí císaře Františka Josefa I. bylo v českých zemích připomenuto několika konferencemi, výstavami a přednáškami, což je možné vnímat jako celkem důstojnou, i když jaksi na poslední chvíli aktualizovanou vzpomínku na minulost – minulost, za níž je udělána několikanásobná tlustá čára. Nešťastný konec rakouské monarchie překryla radostná událost vzniku nového státu, pak neradostné přežívání poníženého národa v Protektorátu (právě tehdy někteří Češi začali vážně uvažovat o tom, zda zánik Rakouska nepřivedl též k zániku smysluplnou organizaci střední Evropy) a další neradostné přežívání národního organismu, tentokrát opět bez vlastního svobodného státu, totiž v komunistickém příšeří pod střechou stranické organizace, která stát vytunelovala. Starý pán byl na tom zle vždycky: první republika ho nenáviděla, protože potřebovala v nadšeném sebeopojení nezávislostí zabít „otce“. Sigmund Freud zdraví! V době druhé republiky a za války se sice dalo teoreticky uvažovat nad paralelou možného zániku států, ukázaly se však mnohem praktičtější potřeby nutné k přežití, nehledě k tomu, že nacisté měli málo porozumění jak pro český stát, tak pro soustátí Františka Josefa. Po nastolení komunismu měl tento panovník opět smůlu: komunisté nesnášeli aristokracii, katolicismus a vlastně cokoli, co neodpovídalo revolučním tradicím lidu, což byl zvláštní výraz pro ohýbání minulosti a pro vypouštění relevantních skutečností pro potřeby přítomnosti. František Josef neměl v české a z části i v evropské paměti zkrátka na růžích ustláno. Nový režim po roce 1989 sice přinesl možnost tuto paměť opravit a kultivovat, nezdá se však, že by se s rehabilitací českých předrepublikánských tradic roztrhl pytel. Je to s podivem, neboť doposud je značná část středoškolského učiva věnována takzvanému národnímu obrození. Co že to bylo? Přece naprosto bezprecedentní rozvoj českého národa právě za rakouských panovníků, zejména pak za panovníka, který vládl dlouhých šedesát osm let a pro jehož období nenašel jeden z nejvýznamnějších českých historiků Josef Pekař přiléhavější výraz než „doba Františka Josefa“.

Nemá smysl si stěžovat. Kdo dnes chce, může se věnovat starému mocnářství, jeho panovníkům a jeho kultuře podle libosti. Může také podle libosti kritizovat české mýty, k nimž patří ten, který má jako kočka devět životů, že jsme totiž tři sta let za Rakouska trpěli. Snad by už dnes aspoň nikdo netvrdil, že jsme – my hrdinný národ český – statečně bojovali za samostatnost, kam až oko dohlédne. Opak je totiž pravdou: loajálnost Čechů v rámci Rakouska a pak Rakouska-Uherska byla příslovečná. Stačí si pročíst slohové práce, které k různým výročím sepisovali tehdejší čeští učitelé. A bylo by též záhodno připomenout, že Češi se v rámci posledního padesátiletí monarchie naučili dělat politiku, což jim tehdy – přiznejme – na říšské úrovni moc nešlo.

Česká moderní kultura přispěla k obrazu monarchie v je­jích posledních letech a jejích posledních panovníků nezanedbatelným způsobem, totiž prostřednictvím divadla Járy Cimrmana. Umělecké karikatury dvojice Smol­jak-Svěrák se zajisté dotkly i českých nešvarů a tradovaných polopravd – každopádně však posílily stereotypy císaře a jeho říše jako dementního osvětí, které nemůže být bráno vážně. Je to snad důležité říci v době, kdy divadlo oslavilo padesátiletí své (jistě v mnoha ohledech pozoruhodné a fenomenálně úspěšné) činnosti.

Politicky je naše tradice jasná, což vyjadřují v současnosti oslavovaná výročí. Český stát převzal tradici Československé republiky, nic jiného ani nebylo k dispozici. Buďme vděčni, některé národy nemají ani to. Střední Evropa postrádá jednotnou politickou organizaci (a vize Františka Palackého z hlubin devatenáctého století se jeví stále jako proroctví), jsme zemí mezi Německem a Ruskem, což je zřejmě náš moderní úděl. Po znovusjednocení Německa už to máme zase tady v plné síle a Visegrád vykazuje prozatím nejasné obrysy. Rakousko a jeho poslední panovníci si ale v každém případě zaslouží naši úctu a naši pozornost. Ale ruku na srdce: Kdo z nás ještě zná tuto píseň, kterou zpívali naši předkové?

Zachovej nám, Hospodinecísaře a naši zem.
Dej, ať z víry moc mu plyne
ať je moudrým vladařem.
Hajme věrně trůnu Jeho
proti nepřátelům všem.
Osud trůnu Habsburského
Rakouska je osudem.