Zákon nepomůže

Odpůrci antidiskriminačního zákona to mají těžké. Stejně jako odpůrci legalizace drog nebo zastánci reformy sociálního státu. „Aha, tak vy chcete někoho diskriminovat jen proto, že je jiný?" nebo „To snad podporujete znevýhodňování menšin?" Sémantická logika je neúprosná, stejně jako argumentační výbava: „Jste rasisté, sexisté, xenofobové, homofobové!" Levici se opět podařilo vnutit svá témata, své termíny a my na pravici se musíme obhajovat, že vlastně nejsme tak zlí.

Přitom jsem nikdy nikoho nediskriminovala kvůli tomu, že je Rom, Ukrajinec či Vietnamec, hetero-, homo- či kdovíjaký sexuál, muž či žena. Diskriminovala jsem jen... (ale ne, to slovo prostě zní hrozně) ...rozlišovala jsem (oč lepší) jen mezi slušnými a neslušnými lidmi, těmi, se kterými se chci stýkat, a těmi, které oželím. A tak by to mělo zůstat. Každý má právo stýkat se, s kým chce. Pronajímat svůj byt komu chce. Zaměstnat toho, kdo je - dle jeho názoru - pro danou práci nejlepší. Tohle všechno je nyní ohroženo antidiskriminačním zákonem. A navíc doplněno jednou převratnou novinkou: ruší se presumpce neviny. Nyní musíte dokázat, že jste nediskriminovali. Musíte dokazovat, že jste nespáchali trestný čin.

Ze zahraničí známe příklady, kam to může dojít. Starý muž žaluje mladou ženu, která si s ním nechce nic začít. Muslimská žena žaluje křesťanskou charitu, že ji nechce zaměstnat jako vedoucí; to jsou jen špičky ledovce, který se blíží. Přičemž nikdo soudný nepochybuje, že i v naší liberální zemi je řada lidí, kteří to - nezaviněně - mají těžší. Ano, máte-li tmavší pleť, máte větší potíže se sháněním práce. Je vám padesát? Taky žádný med, pokud sháníte zaměstnání. Nemluvě o ženách s malým dítětem. Až hystericky jsou upřednostňováni „mladí a úspěšní". Jenže: může pomoci zákon? Firmy si i dále budou zaměstnávat, koho chtějí, trhu neporučíte. Jen to bude stát více peněz na žalobách či na pojištění proti diskriminaci, které už tak dobře frčí v Německu. Pochopitelně, když se neustále zvyšuje množství profesionálních uchazečů o dobře placená místa, kteří (coby odmítnutí) firmy následně žalují a doufají v mimosoudní vyrovnání. Vzhledem k tomu, že se zakazuje diskriminace podle věku, pohlaví, sexuální orientace, náboženství či politického přesvědčení, spadá do některé z „chráněných" kategorií prakticky každý občan naší země. Pro falešné uchazeče o práci to bude eldorádo. Kdo tak na zákonu vydělá? Podvodníci a pojišťovny. A pak samozřejmě právníci. Jako na každém špatném zákonu.

Naopak těm, kterým pomoci údajně má, nepomůže. Stejně jako nepomohla pozitivní diskriminace v Americe černochům. Od poloviny 60. let se USA snaží masivní státní pomocí, přednostním zacházením a úzkostlivě dodržovanou politickou korektností napravit předchozí křivdy. Výsledkem je enormní nárůst zločinnosti, narkomanie a rozpadlých rodin mezi černochy. Naopak jiné komunity, které se starají sami o sebe, takové problémy nemají. Jako u nás Vietnamci. Také se museli potýkat se spoustou předsudků a přitom se řada z nich domohla slušného postavení a jejich děti jsou premianty na českých školách. Pomohli si sami, tvrdou prací - a aniž by jim stát pomáhal.

Zapomeňme na další zákony, na další snahu vtěsnat společenskou realitu do paragrafů. Svou slušnost, toleranci a snahu pomáhat znevýhodněným můžeme (a měli bychom) prokazovat každodenním chováním. Kolik nových slov, termínů, zákonů, nepsaných i psaných ještě přijde, než aktivisté pochopí, že krásný nový svět se prostě vybudovat nedá? Že místo toho stačí učit děti, že mají pozdravit a nedělat si legraci z Fera, protože je o něco tmavší. Chovat se slušně k ženám, Romům, homosexuálům a komukoliv jinému má být součástí dobrého vychování, ne zákona. To už bychom mohli psát zákony o tom, že se máme mít všichni rádi.