Záludnost většinotvorných prvků

Volby 2006 přinesly jeden z nejdramatičtějších soubojů v polistopadové historii a jejich celková analýza si vyžádá pěkné hromady papíru. Pozornosti by přitom rozhodně neměl ujít vliv volebního systému. V České republice platí varianta poměrného systému přijatá narychlo poté, co ústavní soud fakticky zrušil volební zákon přijatý ODS a ČSSD v době opoziční smlouvy. Nový volební zákon logicky reagoval na zřízení krajů, z nichž učinil volební obvody, a postuloval pravidlo, že by jeden poslanec měl reprezentovat zhruba stejný počet voličů. V důsledku toho existují dva dosti malé volební obvody (Karlovarský, kde se letos rozdělovalo jen 5 mandátů, a Liberecký, kde se rozdělilo 8 křesel) a několik dalších obvodů, kde se přiděluje zhruba 10 mandátů. V kombinaci s d'Hondtovou metodou přepočtu hlasů na mandáty to může vést (a vede) k podreprezentaci těch stran, které jen těsně překročí celostátní pětiprocentní laťku a jejichž podpora je rozprostřena rovnoměrně po celém území státu. Letos se to týkalo zejména Strany zelených. Podstatu problému lze shrnout pomocí jednoduchého (a zjednodušeného) příkladu: má-li se v obvodu rozdělit 10 mandátů, teprve zisk 10 % hlasů dává víceméně jistotu zisku jednoho křesla, neboť 10:10 = 1. Šest děleno deseti je 0,6, tedy jen něco málo přes polovinu mandátu. Při určitém rozložení poměru hlasů mezi stranami kandidujícími v desetimandátovém obvodu sice lze i se 6 % hlasů křeslo získat, jisté to ale zdaleka není.

Při první aplikaci platného volebního zákona v roce 2002 zmíněný jev nenastal, neboť poslední stranou, jež překonala uzavírací klauzuli, byla Koalice se ziskem 14,27 % hlasů - k žádným srážkám v obvodech tedy nedošlo. Letos však v důsledku vlivu volebního zákona nejvíce ztratila Strana zelených, neboť za 6,29 % hlasů obdržela jen 3 % mandátů.

Součet hlasů pro ODS, KDU-ČSL a SZ činí 48,89 %, kdežto součet hlasů pro ČSSD a KSČM pouze 45,13 %. Pravice a střed tedy porazily levici o 3,76 % hlasů. Na mandáty však mezi oběma tábory došlo k plichtě. Skutečnost, že na současném volebním systému spolehlivě netratí jen takový subjekt, jenž překoná hranici 10 %, dokládá i to, že kdyby lidovci a zelení kandidovali společně podobně jako Koalice v roce 2002, získali by dohromady zhruba asi 27 křesel.

Nelze říci, že na ztrátě zelených vydělali komunisté, neboť jsou vlastně jedinou stranou, která dosáhla vskutku poměrného zastoupení. O minimálně šest křesel, o něž zelené „okradl" volební systém, se rozdělili občanští a sociální demokraté, a to zhruba rovným dílem. Kdyby zeleným zůstalo jejich „poměrných" dvanáct, ODS by měla 78 křesel a ČSSD 71. Pak by ale součet mandátů pro ČSSD a KSČM dal pouhých 97 míst, kdežto koalice ODS, KDU-ČSL a SZ by disponovala 103 křesly.

Koalice ODS, KDU a ODA, tedy poslední opravdu většinová vláda, disponovala v roce 1992 většinou 105 mandátů. Kdyby letos platil tehdejší volební zákon, byl by výsledek voleb zhruba právě takový (103-105 křesel pro ODS, KDU a SZ). „Zapracovaly" ale ony většinotvorné prvky, dlouhá léta zejména v pravicovém prostředí vzývané coby prostředek vedoucí k tomu, aby z voleb vzcházely většinové vlády. Jak vidno, volební inženýrství je daleko ošemetnější záležitostí, než si většina těch, kteří se na něm dosud podíleli, dokázala představit. Neplatí totiž rozšířená teze, že k posílení „vládytvornosti" volebního systému je třeba posilovat velké strany na úkor malých. Pokud se totiž dvě velké strany posílí na úkor potenciálního koaličního partnera, je výsledek vlastně kontraproduktivní. K čemu jsou ODS tři mandáty navíc s tím, že o tři křesla více má i ČSSD jakožto druhá velká strana, a to na úkor zelených, přičemž součet mandátů pro potenciální vládní koalici se pak zastaví na hodnotě 100? K ničemu!

Vedle toho, že je třeba mít při jakýchkoli dalších úvahách a návrzích na změnu či úpravu volebního zákona na paměti „lekci z června 2006", je nutno upozornit ještě na jednu změnu. Postupné sbližování ČSSD a KSČM, jež se v posledním roce projevovalo i společným prosazováním zákonů v Poslanecké sněmovně, představuje vážný argument proti případnému zavedení většinového volebního systému - jak jednokolového, tak dvoukolového. Za předpokladu spolupráce sociálních demokratů a komunistů by to mohli být právě oni, kdo na většinovém systému vydělají. Když voliči KSČM vycítili, že pravice má šanci Paroubka udolat, neváhali a přispěchali mu na pomoc. Zisk ČSSD přes 30 % se odehrál především na úkor komunistů. Zatímco komunistům nevadí volit sociální demokraty (a ve významné míře i naopak), a to zejména v bipolární a polarizované situaci, lze jen těžko předpokládat, že by většina voličů Strany zelených (ale i lidovců nebo Evropských demokratů) hlasovala pro společného kandidáta za ODS. Zatímco se pozice KSČM v českém politickém systému začíná blížit pozici komunistů ve Francii, kde jejich spolupráce se socialisty nikomu nevadí, „modernizační tábor" pravice a pravého středu, vymezený proti paroubkovské obhajobě přebujelého sociálního státu, je rozdělen řadou psychologických a programových příkopů a bariér. Má-li tedy mít naději na úspěch, pak spíše v poměrném volebním systému, a to v takovém, jenž bude ještě „poměrnější", než je ten současný.