Zase hlouběji v bažině

V polovině prosince 2005 prošel Poslaneckou sněmovnou zákon o registrovaném partnerství osob stejného pohlaví. Schválení většinou přítomných poslanců mu zajistily 84 hlasy především z řad ČSSD a KSČM, proti se postavil celý klub KDU-ČSL a větší část ODS. Přestože drtivá většina veřejnosti má k této právní úpravě vlažný až lhostejný vztah, zvolil premiér Paroubek nečekaně tvrdý postup vůči vlastním zákonodárcům, jimž autoritativně nařídil hlasovat pro nebo alespoň svou nepřítomností snížit kvórum potřebné ke schválení předlohy. Nabízí se naléhavá otázka, proč právě v této věci se takto důrazně angažoval šéf kabinetu, o němž je známo, že vážení zisků a ztrát potenciálních voličských hlasů představuje alfu i omegu každého jeho kroku. O tom, že by v rámci homosexuální menšiny nebylo stabilizované rozložení voličských preferencí a že by se celá nechala „koupit" jedním vstřícným zákonem, lze totiž úspěšně pochybovat. Tím spíše, že reálný posun v poměru sil, kterým bylo v minulosti opakovaně dosahováno těsného zamítnutí a naposledy těsného přijetí, byl nepatrný.

Odpověď bude zřejmě nutné hledat v obecnějším trendu, jehož je registrované partnerství jenom malou součástí a který v posledních třech dekádách opanoval především staré země EU. Jde o posun od klasické demokracie, založené na individuálních, negativně vymezených občanských a lidských právech (nebo-li na svobodě jednotlivce od státu a institucí), ke stavu, kterému se někdy obskurně říká postdemokracie (výstižněji manipulovaná anarchie), v němž jsou klasická negativní práva převrstvena a rozmělněna příkrovem skupinových nárokových práv. Společným kořenem těchto práv je falešná sugesce, že jistá skupina občanů něco zásadního dluží jiné skupině - majetní nemajetným (nejrůznější odrůdy marxismu), starousedlíci přistěhovalcům (multikulturalismus) či muži jako celek ženám jako celku (feminismus). Naplněním některého z práv tohoto druhu bývá obvykle vytvoření nové instituce pro řešení daného skupinového „znevýhodnění", která si nadále může nárokovat a obratem přijímat výhody od státu, jemuž tento vztah přináší prohlubování závislosti konkrétní skupiny na něm, i kdyby třeba jen mentální. Výsledkem má podle všeho být nepřehledný skupinový klientelismus, jehož nitky se sbíhají v rukou státu, který maskuje růst vlastní moci ústupem od legitimní autority směrem k manipulativním praktikám.

Od umírněných obhájců přijaté normy bylo často slyšet argument, že do ní nepronikly žádné výhody, které by zatěžovaly daňové poplatníky (např. vdovské důchody), a že jde jen o věci typu informací o zdravotním stavu, které byly dosud řešitelné smluvně podle občanského zákoníku a nyní se stávají automatismem. Zatím, lze podotknout. V každém případě zůstává neoddiskutovatelnou skutečností, že dolní komora legitimovala další skupinově nárokové právo a vytvořila novou instituci pro svazky, jež jsou na rozdíl od tradiční rodiny čistě v soukromém zájmu jejich účastníků. Celá společnost se zase ocitla o něco hlouběji v bažině skupinového klientelismu.