Žil Bedřich Smetana v „době postfaktické“?

Pavel Švanda

V letošním chladném jaru jsem sledoval televizní debatu historiků (ČT 24, Historie.cz, 25. 3. t. r.) o Daliboru z Kozojed, katu Mydlářovi a Báthoričce, tedy o postavách, jejichž dodatečně vzniklé a dodnes populární obrazy se zřetelně odlišily od původní skutečnosti. Odborníci se víceméně shodli na tom, že úpravy způsobily konvence romantismu, související i s dobovými národoveckými náladami. Proto se stal například pán z Kozojed, jehož současníci prý vnímali spíše jako potížistu až kriminálníka, v opeře Bedřicha Smetany cituplným bojovníkem za svobodu.

Ale legendy se vždy nerodí až pod nánosem staletí. Někdy můžeme jejich vznik zpozorovat i v relativně nevelkém odstupu od inspirujících událostí. Aktuální souvislost jsem našel stále ještě za studeného povětří v článku Lidových novin (J. Chuchma, „Dvě různé cesty k chápání oběti“, LN, 1. 4. t. r.). Autor recenzoval dva zajímavé filmové dokumenty. Mě zaujal detail z textu o dokumentu Martina Marečka Příběh třetí lidské pochodně. Je věnován jihlavskému funkcionáři KSČ Evženu Plockovi, jenž se na Velký pátek 1969 upálil na protest proti sovětské okupaci. Recenzent konstatoval, že: „Veřejnost, vyjma té jihlavské, se o tomto činu v devětašedesátém roce už nedozvěděla; cenzura pracovala naplno.“ V té vedlejší větičce o cenzuře, opírající se o dnešní vnímání roku 1969, vidím jakousi paralelu k proměnám obrazů historických postav, o nichž diskutovali historici na ČT 24. Nejde jen o obrazy jednotlivých osob, nýbrž o naše kolektivní zkušenosti a jejich dodatečné interpretace. (…