Zkazka o mezinárodním právu

Jen málo pojmů je v těchto dnech skloňováno s takovou samozřejmostí jako pojem mezinárodní právo. A jen málo z nich se vyznačuje takovou vágností, která se dostává až na pokraj naprosté bezobsažnosti. Při rozjímání nad tím, co je a co není mezinárodní právo, by se skoro chtělo použít slova Mahátmy Gándhího, který - když byl tázán na svůj názor na kvality západní civilizace - pokrčil rameny: „Myslím si, že by to byl docela dobrý nápad." Mezinárodní právo by možná bylo docela dobrá věc, která by znemožňovala libovůli, barbarství a příležitostné křivdy, která by bránila svět před Staliny, Hitlery, Saddámy - kdyby byla. Potíž je v tom, že není, i když se skloňuje ve všech pádech.

Každý naučný slovník, namátkou třeba takový Oxfordský, vám nabídne definici práva jakožto „souboru pravidel a zákonných norem vyhlašovaných státem nebo obcí, závazných pro chování poddaných nebo členů a vymahatelných pomocí sankcí". Některé slovníky k tomu dodávají větu: „Zákon je vrcholným vyjádřením vůle svrchované státní moci." Žádný z těchto atributů není vlastní přízračnému pojmu „mezinárodní právo", odvozovanému zpravidla od pochybné autority Organizace spojených národů či její Rady bezpečnosti. Není zde především žádná vláda, stát nebo obec, jejichž svrchovanost by byla zdrojem tohoto práva. Absence zdroje je jen zdánlivou maličkostí: mnozí američtí právníci kupříkladu poukazují na to, že jejich vláda je ve svých rozhodnutích vázána americkou ústavou. Tento velkolepý dokument nezná žádnou situační okolnost, kdy by vládní rozhodnutí ve věcech války a míru, vyslání vojsk nebo diplomatických jednání mělo být podřízeno jakémukoli jinému zájmu, než je národní zájem Spojených států. Američanům připadá nelogické, že by se jejich vláda měla spíše než vlastní ústavou řídit zprůměrovanou vůlí nesourodého shromáždění zástupců států, z nichž každý se přece jen řídí svými národními zájmy.

Politický proces uvnitř Organizace spojených národů neprobíhá regulérně v důsledku jak různorodosti režimů zde zastoupených, tak nerovnosti postavení členů. Ve výsledku se za právo vydává veskrze dobová představa o tom, co je v souladu s „dobrými mravy" - a ta je značně proměnlivá. Zatímco v těchto dnech přesně před čtyřmi lety dobová představa o dobrých mravech umožňovala skupině států zahájit válku se Srbskem o Kosovo bez ohledu na Radu bezpečnosti OSN, dnes stejní aktéři vyzývají k úplně opačné etice. Navíc právo je nemyslitelné, pokud není vymahatelné. A vymahatelné není bez donucovacích prostředků a represivního aparátu. Právě to OSN nevlastní a v dohledné době vlastnit nebude. To vysvětluje, proč některé státy - třeba zrovna takový Irák nebo Severní Korea - četné rezoluce této světové organizace vesele ignorují. A nikoho nevzrušuje paradox, že kdokoli, kdo má právo veta nebo utvoří ad hoc většinu, může nakrásně zablokovat nasazení amerických vojsk v Iráku - ale rozhodne-li se, že intervence je také v jeho zájmu, pak vymáhání tohoto práva stejně přenechá Američanům. Jinými slovy rozhodovat chtějí všichni, ale povinnost nasazovat vlastní životy pro realizaci těchto rozhodnutí mají jen někteří. V určitých případech zastrašovací rezoluce vůbec mají pramalý smysl: očekává snad někdo, že se Čína, Rusko nebo Amerika zaleknou nějakých silných slov, i kdyby jich byla Rada bezpečnosti schopna? Vysvětlení je prosté jak pravda: Charta Spojených národů nemá žádné ustanovení, které by popisovalo mechanismus vymáhání jeho rozhodnutí.

Organizace spojených národů byla založena z bohulibého a vcelku pádného důvodu - jako diskusní fórum, které by zabránilo vyhrocení konfliktů mezi světovými velmocemi. Nikdy nebylo míněno jako zdroj světové legislativy, jakýsi zákonodárný sbor. Při dnešním demografickém vývoji planety ani takto zamýšleno být nemohlo. Často se uvádí příklad předválečného Společenství národů, které ještě 4. září 1939 nemělo na práci nic lepšího než debatu o ujednocení rozchodů železničních tratí v Evropě. A proto zašlo na irelevantnost. Pravda se rodí v diskusi - a v diskusi také umírá.