Zvečera mě bolelo srdce

SEN

Zvečera mě bolelo srdce
Uléhal jsem
jako by se tuto noc
mělo stát něco neblahého
a jestli se to stane
pak že již nic
nebudu moci napravit
Ta pravda
měla přesné obrysy
a rozpínala mě do neovladatelného
těla bolesti
Hodina za hodinou
mě obracely v polospánku
ulekaně jsem se probouzel
a opět vnořoval
do žhavých vln dlouhé dřímoty
A jako vždycky
hučící povodeň tmy
bezvědomí
Pak vím že mě oblilo světlo
/ne to co bolí
studí nebo prohledává/
byl jsem jako bez těla
lehounký
bez výčitek a stínů
Stoupal jsem vzhůru
v neopakovatelné
stupňující se blaženosti
Trvalo to dlouho
a jako by to mělo
trvat věčně
Potom se zjevilo
cosi jako strop
Lehce jsem se toho dotkl hlavou
/jak byla bezbolestná
a vědoucí/
ale nebyl to náraz
Zastavení
Probudil jsem se do svítání
zdráhavě hledajícího věci
v plísňové nehybnosti
mého pokojíku

(...)