Amok aneb Divadlo pro zlé lidi

Ve dnech 24.–28. května proběhl v Brně festival Divadelní svět Brno 2018. Jeho pořadatelé se o mediální rozruch v zemi postarali už tím, že do programu zařadili hned dva dramatické útvary chorvatského režiséra Olivera Frljiće: Prokletí nastudované s herci varšavského Teatru Powszechného a Naše násilí a vaše násilí v podání souboru slovinského divadla Mladinsko Gledališče. Zvláště druhé představení vyvolalo silné protesty, neboť v něm Ukřižovaný sestupuje z kříže a tělesně obcuje s muslimkou – v tom prvním je krom jiných veselostí kříž pokácen motorovou pilou. Podezřelá skupina nazývající se Slušní lidé dokonce napadáním diváků a hlukem narušila jeho průběh. Na Divadelní svět jsem se dostal až v posledních dvou dnech, neboť se jeho konání částečně překrývalo s festivalem Kontakt v Toruni, na který pravidelně po léta jezdím. Ale na Frljićovy divadelní performance bych stejně nešel – docela mi stačilo, co jsem od něj viděl už před čtyřmi léty (J. Mlejnek: Když si politická korektnost odnáší vavříny. Divadelní Kontakt 2014 v Toruni, Kontexty 4/2014), a k tomu, aby člověk poznal, že je víno zkažené, nemusí ho vypít celý sud. Po akci tzv. Slušných lidí (patrně nějací Sládkovci v.v.) – co lepšího si mohl Frljić přát – jsem vyslechl od kolegů zabývajících se divadlem různé tirády o nebezpečí fašismu. Překvapilo mě, že pokud jde o „fašismus“, slyší růst trávu, ale v případě kulturního bolševismu (nazývejme věci pravými jmény) chorvatského provokatéra jsou ochotni přehlédnout docela husté křoví. Krátce po varšavské premiéře Prokletí o představení, ale nejen o něm, napsal do týdeníku Sieci (Sítě) polský historik a divadelní kritik Piotr Zaremba (1963). Jeho hodnocení a postoj k celému jevu jsou mi jednak blízké, jednak po půl druhém roce nepozbyly, jak se říká, nic ze své aktuálnosti. (-jfm-)

Rozhodl jsem se zajít do Teatru Powszechného na Prokletí Olivera Frljiće – samozřejmě že ne Prokletí Stanisława Wyspiańského, z něhož zůstalo všehovšudy pár desítek vět. Proč? Protože při diskusích o inscenaci se jako rozhodující objevuje tento argument: „Nic jste neviděli, tak nekritizujte.“ A když někdo píše podobný text jako já, musí znát i detaily toho, k čemu se vyjadřuje. Inscenace také tvoří podstatnou součást divadla. Sice součást patologickou, ale jak hodnotit celek, nerozpoznáme-li patologii, která je navíc dílem širšího fenoménu. (…)