Bůh jako gentleman

Každý zná Desatero a konkrétně i přikázání „Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha“ (Ex 20,7). Navzdory tomuto varování příliš snadno nazýváme Boha „Pánem“ – dokonce se ho dovoláváme jako „Pána“ –, jako by toto slovo nebylo zatíženo dvojznačností a nepotřebovalo nutně objasnit, abychom ho nepoužívali špatně, to znamená nadarmo. Jakým „pánem“ je Bůh, Bůh křesťanů? Jistě to není někdo, kdo „komanduje něco“, co není on sám, totiž svět. Ne, Bůh je jiný typ „pána“. Ale jaký?

Paradoxní výraz Kyrios Iésús, „Ježíš je Pán“, který používali už první křesťané, představoval pro pohanský Řím kámen úrazu. V tomto použití slova „pán“ vidíme určitý náznak. Výraz se nachází v Novém zákoně, doslovně v 1. listu Korintským (12,3) nebo se k němu odkazuje v listu Římanům (10,9), 1. listu Janově (5,1) a na jiných místech. Stěží můžeme zcela pochopit subverzivní, ba přímo revoluční povahu tohoto prostého vyjádření. Skutečným pánem není cézar, římský císař ve vší moci a slávě, ale bezmocný Žid, který zemřel bolestivou smrtí rebelujících otroků na kříži. (…)