Co vypovídá kauza Rogera Scrutona o dnešní době, médiích a politice

Co vypovídá kauza Rogera Scrutona o dnešní době, médiích a politice

František Mikš
Petr Dvořák

Co je důležitější? Právo svobodně vyjádřit své stanovisko, svůj názor, nebo právo nějaké skupiny lidí necítit se dotčeně? Dnes stále častěji platí to druhé. I v tomto se západní civilizace radikálně proměňuje, a to přímo hrozivě. Ideologie politické korektnosti paralyzuje veřejnou debatu, přičemž některá témata a problémy jsou již zcela „nekomunikovatelné“. Horliví strážci nové morálky číhají a okamžitě se veřejně pohoršují nad každým výrokem, který by jen vzdáleně mohl (byť vytržen z kontextu) vyznít „rasisticky“, „sexisticky“, „homofobně“, „protiislámsky“, „antisemitsky“ či jinak závadně. Za zády jim stojí nejen lačná média toužící po skandálech, ale především labilní sféra sociálních sítí, jejichž byznys stojí na davovém dojímání a rozhořčení jejich uživatelů. V takové atmosféře dnes politika „neodrovná“ to, že dělá špatnou politiku, to nikoho nezajímá, ani že je podezřelý z korupce. Vazy dnes láme spíše jeden neopatrný výrok, který se patřičně nafoukne a mediálně rozmázne. V lepším případě následuje hlasitá omluva a pokání, v horším rovnou pád do všeobecného opovržení a ztráta vlivu. Týká se to samozřejmě i významných vědců, intelektuálů, ředitelů, každého angažovaného člověka v nějakém významnějším postavení. Potkalo to nedávno i konzervativního filosofa a našeho britského přítele Rogera Scrutona.

 

Před pár týdny jsme v institutu Pravý břeh vydali důležitou knihu o konzervatismu (P. Fiala, F. Mikš: Konzervatismus dnes. Politika, společnost a zdravý rozum v době nerozumu), pojednávající o tom, jak v dnešním světě uchopit konzervativní myšlenkovou tradici, zejména anglosaskou, a jak se jí lze inspirovat v současné pravicové politice. V jejím úvodu stojí věnování právě Rogeru Scrutonovi, nejen proto, že na něj v té době rozpoutali britští levičáci hon, ale především proto, že mu za hodně vděčíme – autoři osobně, náš časopis, CDK, brněnská Masarykova univerzita, do jisté míry i celá česká polistopadová demokracie. V roce 1982 založil a řídil skvělý čtvrtletník The Salisbury Review, v němž řada českých pravicově smýšlejících intelektuálů hledala oporu a inspiraci. V letech 1984 až 1989 organizoval v Brně se svými kolegy tajné bytové přednášky a semináře, které vešly ve známost jako Podzemní univerzita, „pašoval“ k nám u nás nedostupné knihy. Věnoval tomu část svého života, dokonce se naučil i česky. V roce 1985 byl zatčen a z republiky vypovězen, na aktivitách se dále podílel na dálku, do tehdejšího Československa mohl znovu přijet až po listopadové revoluci. Po pádu železné opony se podílel na založení Vzdělávací nadace Jana Husa, jezdil do Brna přednášet, byl členem redakční rady námi vydávaného časopisu. V roce 1998 dostal od prezidenta Václava Havla medaili Za zásluhy, za přínos české vzdělanosti obdržel v roce 2004 čestný doktorát na Masarykově
univerzitě.

Roger je zapřisáhlý antikomunista, což vždy otevřeně deklaroval, a proti komunismu aktivně bojoval. Byl vlastně disidentem na obou stranách železné opony – neměl to vůbec lehké ani ve své rodné Británii, v zemi, kterou považujeme (trochu ze setrvačnosti) za baštu common sense, zdravého rozumu. Během sedmdesátých a osmdesátých let nebyl antikomunismus na britských univerzitách populární. Levicoví intelektuálové sice tu a tam váhavě připouštěli, že je v Sovětském svazu něco špatně, ale chyba byla podle nich v praxi, nikoli v teorii. Naopak obhájci kapitalismu se podle nich mýlili v teorii, což bylo horší než sovětská selhání v praxi (ačkoli byl jejich výsledkem teror, miliony mrtvých a brutální potlačování osobní svobody). Skutečnost, že obhájci západní demokracie a volného trhu měli pravdu v praxi, jejich kritici přehlíželi. Neodpovídají­‑li fakta názorům, tím hůř pro fakta, říkával už Winston Churchill.

Co Rogera k jeho aktivitám motivovalo, jaké je jeho vnitřní přesvědčení? Při již zmíněném udělení čestného doktorátu v Brně přednesl skvělý, hodně osobní projev „Čemu věřím a proč?“ Přihlásil se v něm k životnímu postoji, který kardinál Newman před půldruhým stoletím nazval „gramatikou
souhlasu“:

 

Od nejútlejšího věku jsem se poohlížel po věcech, kterým bych mohl říkat své ano. Teprve nedávno jsem si uvědomil, že celá má filosofie je jistým druhem přitakání. Ovšem říkat ano není vůbec snadné. Všechny tradice, instituce a společnosti jsou nedokonalé a ten, kdo jim říká své ne, snadno najde vážnou chybu, kterou ospravedlní své znechucení. Ten, kdo říká ano, na sebe bere důkazní břemeno. To on musí dokazovat, že zjevné chyby jsou vyváženy nenápadnými ctnostmi.

 

Říkat ano tomu, co existuje a funguje, odmítat subverzivní teorie o tom, jak je na Západě vše špatně, stejně jako nebezpečné utopické vize, jak by se vše mělo změnit, se Rogerovi stalo filosofickým posláním. Hájil a hájí západní civilizaci a kulturu před nejrůznějšími levicovými mysliteli a jejich šílenými vizemi, a to jak v každodenním politickém životě, tak v teoretické rovině. Rozebíral, vyvracel a demaskoval teorie předních levicových filosofů, jako jsou Michel Foucault,  Antonio Gramsci, Louis Althus­ser, Jürgen Habermas, György Lukács, Jean­‑Paul Sartre, Jacques Derrida, Slavoj Žižek a další. Bojoval a dodnes bojuje zejména proti tomu, co nazývá „teorií podezřívání“ či „kulturou podvodů“ (psali jsme o tom na našich stránkách několikrát). Jeho břitké, přesně formulované kritiky byly následně publikovány ve dvou vydáních knihy Thinkers of the New Left (1985, 2015). Především proto, že tak skvěle demaskoval faleš a pseudointelektuální jazyk ikonických autorů levice, ho (nejen) britští levičáci nenávidí a snaží se ho znovu a znovu diskreditovat a odstavit z veřejného života.

O co šlo v nejnovějším útoku na Rogera Scrutona? Jak píše Toby Young v květnovém vydání časopisu Standpoint, jeho odvolání bylo dramatem ve dvou aktech.První začal loni v listopadu, kdy sedmdesátipětiletého filosofa jmenovali předsedou vládní komise pro zlepšení vzhledu nově stavěných domů, vesnic a měst (Building Better, Building Beautiful Commission). Měl k tomu ty nejlepší předpoklady, neboť se tématu dlouhodobě věnuje, napsal o něm řadu článků i několik knih. Levicoví komisaři politické korektnosti okamžitě vycítili příležitost a začali se prohrabávat vším, co Scruton v minulosti řekl nebo napsal „závadného“, nad čím by se dalo vyvolat veřejné pohoršení. Vzhledem k tomu, že je autorem několika desítek knih, stovek článků a proslovů, brzy našli, co potřebovali – v minulosti například označil islamofobii za propagandistické heslo a ve sloupku pro deník Telegraph uvedl, že homosexualita není
normální.

Druhé dějství začalo letos 9. dubna, kdy George Eaton, agilní zástupce šéfredaktora levicového magazínu The New Statesman, na Twitteru oznámil, že Scrutona během rozhovoru pro časopis přinutil k „sérii urážlivých komentářů“. Čtyři takové výroky následně citoval, ačkoli to byly téměř stejné výroky, které byly probírány už dříve. Jedinou novou „závadnou“ novinkou byla filosofova poznámka
o Číňanech: „Každý Číňan je svým způsobem identická kopie – což je velmi děsivé.“ Téměř okamžitě se rozpoutala lavinová kampaň, ačkoli do vydání časopisu s inkriminovaným rozhovorem zbývaly dva dny. Novináři vyzývali představitele Konzervativní strany, aby Scrutonovy výroky odsoudili, labouristé volali po jeho odvolání z funkce. Černošská labouristická politička Dawn Butlerová, „stínová ministryně pro ženy a rovnost“ (?!), ho obvinila z vyvolávání „jazyka bílých supremacistů“. Jak se však záhy ukázalo, Scruton se ve skutečnosti opovržlivého výroku o Číňanech nedopustil. Zmíněné větě totiž předcházela věta o Čínské komunistické straně: „Z vlastních lidí dělají roboty tím, že je omezují v tom, co smějí a co ne.“ Filosof tedy nehlásal rasistický stereotyp, že všichni Číňané vypadají a chovají se stejně, ale naopak odsoudil čínský marxistický režim, který si vynucuje uniformitu a přizpůsobení. Podobě vytrženy z kontextu byly i další „závadné“ citace. Eaton se následně bránil tím, že Scrutonovy výroky zkrátil s ohledem na omezený prostor na sociálních médiích. Co k tomu
dodat?

Není pochyb o tom, že Eaton rozhovor od počátku pořizoval se zákeřnými úmysly a očividně se snažil filosofa dotlačit k tomu, aby řekl něco nehorázného. A následně ho ihned denuncioval na Twit­teru, ještě před vydáním časopisu. A když Scruton padl, zveřejnil svou fotku na Instagramu, jak s lahví šampaňského oslavuje vyhození „homofoba a rasisty“. Puberťácké, nechutné, ale symptomatické. „Myslel jsem si, že novinář George Eaton se chce se mnou upřímně bavit o mém intelektuálním životě,“ poznamenává k tomu Scruton. „Zdaleka ne poprvé musím konstatovat, že je chybou přistupovat k mladým levičákům jako k zodpovědným lidským bytostem.“

Víc než zákeřná levicová kampaň je šokující jednání britské Konzervativní strany, kterou středo­evropští pravicoví intelektuálové dlouho považovali za svůj vzor. Do mediálně lynčovaného filosofa si neopomněla kopnout řada jejích výrazných tváří, mluvčí premiérky označil jeho výroky za „hluboce urážlivé a zcela nepřijatelné“. Ve funkci skončil necelé čtyři hodiny (!) po zveřejnění Eatonova tweetu. „Konzervativní strana chce před takovými lidmi utéct, ale přitom vlastně utíká před vlastními voliči. A to je pro mě sebevražedné chování,“ prohlásil k tomu Scruton.

Co k tomu dodat? Na celé kauze je nejděsivější nebezpečné morální povýšení levicových aktivistů, přesvědčených o své pravdě a také o právu ji vynucovat všemi prostředky. Následně to nepokrytě ukázala známá politická komentátorka Zoe Williamsová na stránkách levicového Guardianu, když ospravedlňovala Scrutonovo odvolání:

 

Konzervativní filosof má pravdu v tom, že byly jeho citáty vytrženy z kontextu. Nedochází mu ale širší kontext… Sociální média, hlavně Twitter, mají sklon všechno zveličovat. Množství urážek, které je tu běžné, může lidem, kteří se ocitnou ve středu dění, připadat nepřiměřené. Scruton, ohromený tím, jaký měly jeho poznámky dopad, nicméně nebere v úvahu širší politický kontext: uprchlíci, zvláště muslimové, se záměrně démonizují, jejich počty zveličují a jejich utrpení naopak zlehčuje. S démonizováním židů je to stejné. V zájmu autoritářské agendy se zasévají společenské sváry. Opravdu to není nic osobního, pokud tyto narativy jinakosti zpochybníme. Není za tím žádné nepřátelství vůči šikanovanému konzervativci. Jde jen o to, že principy všeobecných lidských práv, ba co víc – láska, přátelství, solidarita – jsou důležitější než to, jestli se nějaký reakčně­‑konzervativní chlápek udrží v čele nějaké komise.

 

Všímáte si zvrácenosti této argumentace? Zmutované „principy lidských práv“ a vágně formulované kategorie „láska, přátelství, solidarita“ jsou důležitější než to, „jestli se nějaký reakčně­‑konzervativní chlápek udrží v čele nějaké komise“. Neslýchali jsme podobnou argumentaci už někde? A to velmi často! Už zase tu chce někdo obětovat přemýšlivé jednotlivce, svobodnou diskusi, pravdu a spravedlnost nějakým vágním, „vyšším“ a údajně „ušlechtilým“ cílům? Je pochopitelné, že tyto věty znějí děsivěji a nebezpečněji uchu Středoevropana, jenž má zkušenosti s komunistickým režimem, než zpovykanému západnímu levičákovi. Ale přesto…

Pro Rogera Scrutona jistě není nedávný útok žádnou osobní tragédií. Je na podobné ústrky zvyklý a celá kauza spíše prospěla jeho známosti a popularitě, s uspokojením například sledujeme, že vzrostl zájem o jeho knihy. Vypovídá však hodně o současném světě, médiích a politice. O zákeřné filosofii levice, která nám chce stále vnucovat svá dobra, o slabosti a nepevnosti Konzervativní strany, kterou jsme kdysi obdivovali, o destruktivní síle sociálních sítí, jež se stávají dokonalým nástrojem k vybuzování emocí a rozhořčení, k likvidaci politických odpůrců a prosazování zrůdné agendy politické korektnosti. Jak si správně všiml týdeník The Economist, takové umělé vlny morálního pohoršování mohou vést pouze k jedinému: z veřejného života vyhání talentované lidi. Proč by se měl dnes člověk angažovat, když jeho kariéru může kdykoli ukončit provokativní argument nebo nemístný vtip? Nehrozí nám, že „sloužit“ veřejnosti bude připravena jen sbírka podivínů – ujetí ideologové, kteří se nebojí obětovat úplně všechno za svou věc, provokatéři, kteří si z rozhořčení udělají živnost, a nudní funkcionáři, kteří nemají
co říct?

Koupit

Objednejte si předplatné časopisu za zvýhodněnou cenu.