Dějiny české literatury jako teorie katastrof

Vydávání Díla Jiřího Gruši ve dvou jazycích, ve dvou edičních řadách a u dvou nakladatelů (Barrister & Principal, Brno; Wieser Verlag, Klagenfurt) s sebou přináší kontakty a spolupráci s mnoha vynikajícími osobnostmi, které žádáme o příspěvky k reflexi autorova díla. Čtenář díky tomu najde v jednotlivých svazcích rozsáhlejší studie a úvahy takových autorů, jakými jsou například prof. Peter Demetz z Yale University v USA či Brňané doc. Milan Uhde a prof. Pavel Švanda, ale i kratší a výstižné komentáře Milana Kundery, Pavla Kohouta či Ludvíka Vaculíka. Letos se těšíme na studii Jiřího Přibáně, profesora z univerzity v Cardiffu, v rámci připravovaného svazku českých Esejů III. Pro německé vydání románu Jiřího Gruši Dr. Kokeš (vyšlo 2016 jako svazek Prosa IV ) napsala velmi zajímavý text Sylvie Richterová, dlouholetá profesorka české literatury na italských univerzitách a sama vynikající autorka. Protože její text vyšel pouze v německém překladu, požádali jsme autorku o její původní český text, který tak čtenářům přinášíme poprvé.
Česky vyšel  román Doktor Kokeš – Mistr Panny ve svazku III Díla Jiřího Gruši pod titulem Prózy II – Romány společně s prózou Dotazník aneb Modlitba za jedno město a přítele, která získala tehdy zakázanému autorovi celosvětový ohlas. (Mojmír Jeřábek)

Dějiny české literatury netvoří souvislou vývojovou linii nebo křivku, v nárysu by je nejspíš mohla vysti­hnout teorie katastrof. Nesamozřejmost českého jazyka i samotné existence národní kultury byla jednou z historických konstant. Umění však často odpovídá na krizi a ohrožení vývojovým skokem i novými formami. V devatenáctém století například chybí kapitola klasický román, jak je známe z francouzské, anglické, ruské i německé literatury, převažuje básnictví. Na začátku dvacátého století tuto mezeru „přeskočili“ největší spisovatelé, kteří vydali knihy tak excentrické a bezprecedentní, že je do literatury odborníci ani nezařazovali, leda jako odstrašující příklady. Platí to zejména o Jaroslavu Haškovi a jeho Dobrém vojáku Švejkovi. Hašek byl slavný a nedostatečně chápaný, další velký autor, Ladislav Klíma, zůstal dlouho neznámý. Z dnešního pohledu je jejich způsob psaní cosi jako „fuga in avanti“. Geniální knihy z relativně šťastné doby mezi dvěma válkami mají stále ještě čím překvapovat – a také čím osvětlovat současný svět. I Karel Čapek jako romanopisec experimentoval s formou a obsahem.
Dalším relativně šťastným obdobím dvacátého století byla šedesátá léta, kdy vystoupili na veřejnost autoři jako Bohumil Hrabal, Ludvík Vaculík nebo Milan Kundera; každý z nich jiným způsobem prolomil hranice románové formy. V tutéž dobu se objevili na české scéně také básníci o generaci mladší a oproti ideologicky i formálně povinnému totalitnímu kánonu veršování převratní. Mezi nimi byl i Jiří Gruša, narozený 10. listopadu 1938 (jeho souputníky a přáteli byli mimo jiné Ivan Wernisch, Antonín Brousek, Stanislav Dvorský nebo Petr Kabeš).

(…)