Duch kozáctva proti rudému Campanellovi

Dne 5. listopadu 1968 se na kyjevské hlavní třídě Chreščatyk, na protest proti okupaci Ukrajiny sovětským režimem a proti okupaci Československa ze srpna téhož roku, polil benzínem a zapálil čtyřicetiletý Vasyl Makuch. Stal se tak jakýmsi „ukrajinským Palachem“, leč ještě předtím, než Jan Palach svůj čin v lednu 1969 vykonal. Podobně jako jiný Ukrajinec, Nikolaj Didyk, který se zažehl 7. dubna 1966 před hlavním sídlem sovětské tajné služby v Moskvě, či jako Polák Ryszard Siwiec, jenž se na protest proti okupaci Československa, ale hlavně kvůli vyjádření odporu vůči komunismu jako takovému upálil v září 1968 při oficiálních oslavách dožínek v polské ­metropoli.
Jan Palach o Didykovi, Makuchovi ani Siwiecovi se vší pravděpodobností nevěděl (podobně jako Siwiec nevěděl o Didykovi a Makuch o Didykovi a Siwiecovi), neboť jejich činy obestřela totální informační blokáda, a o tom, jaký vliv na ně případně mohly mít informace o sebeupalování buddhistických mnichů ve Vietnamu protestujících proti náboženské politice tehdejšího jihovietnamského (proamerického) režimu, popřípadě sebeupalování amerických mírových aktivistů, lze jen spekulovat. Na Jana Palacha tyto zprávy, ochotně šířené komunistickou propagandou, a tedy dostupné, vliv prokazatelně měly.
Vasyl Omeljanovyč Makuch pocházel ze západní Ukrajiny, a patřil dokonce k Ukrajinské povstalecké armádě čili k „banderovcům“. V únoru 1946 byl postřelen hlídkou NKVD a zatčen. Po krutých výsleších ho vojenský tribunál ve Lvově odsoudil k deseti letům nucených prací, které si z větší části odpykal v sibiřských táborech. V roce 1955 se dočkal propuštění, leč zároveň i deportace do vyhnanství na Sibiři. Z něj se pak sice mohl již po roce vrátit, ale měl zakázáno žít na západní Ukrajině.
Založil rodinu, zároveň však zůstával silně oddán myšlence ukrajinské samostatnosti a osvobození Ukrajiny z područí komunismu. A to i aktivně, neboť udržoval síť kontaktů podobně smýšlejících lidí. Jeden z osudových zážitků, po němž se rozhodl ke svému činu, pro něj znamenala četba románu Olese Hončara Sobor (Chrám), který roku 1968 vyšel v lednovém čísle časopisu Vitčyzna (Vlast). Zmíněné dílo obsahovalo pozoruhodnou reflexi komunistické éry, včetně dosti otevřené kritiky mnoha jevů, jež přinesla. A rovněž apelovalo na větší zohlednění historických a duchovních tradic Ukrajiny v jejím politickém i společenském životě, tradic, které představuje starý dřevěný kozácký chrám, jemuž hrozí likvidace, ovšem skupině obyvatel se ho po boji s místním aparátčíkem podaří zachránit. (…)