Dýchavičné fungování mechanismu veřejné moci

V minulém čísle Kontextů byly publikovány tři pozoruhodné články Jiřího Nantla, Michala Kubáta a Vojtěcha Šimíčka, které otevřely různé aspekty problematického fungování české politiky. Byly psány ještě v době předkoronavirové, kdy to vypadalo, že máme spoustu času na vyladění toho, co se během posledních třiceti let v politickém systému záměrně či nezáměrně rozladilo, či vyřešení toho, co bylo špatně nastaveno od samého začátku.
Koronavirus všechny tyto úvahy na jednu stranu zkomplikoval a na stranu druhou umocnil. Komplikace spočívá v tom, že možná i po dlouhou dobu budou všechny systémové debaty odsouvány jako žvanění a jako něco, na co teď právě není čas. Musíme přece řešit tu roušky, tu živnostníky, tu zavření a otevření hranic. Operativa bude asi zkrátka delší dobu převažovat nad koncepčností. Umocnění pak spočívá v tom, že se v plné nahotě projevily dříve jen tušené či ne tak ostré kontury problematického fungování našeho státu, jeho ústavních i jiných orgánů a složek. Nasvíceno tímto světlem máme možnost lépe si všimnout problematičností a snad i navrhnout možná řešení.
V tomto směru nadmíru oceňuji přístup Michala Kubáta, který nejenom ve svém textu, na který částečně navazuji, ale i jinými způsoby a na jiných místech již delší dobu vyzývá k praktičnosti a jisté normativnosti politologů, to vše jako nutnou podmínku pro naplnění společenské odpovědnosti společenských věd. Ano, zaměřujme se nejen na supervědeckou (ve smyslu statisticko-matematickou) deskripci, jděme na tomto základě dál – odhalujme a poukazujme na nefunkčnosti, a především formulujme alternativy.
Spojujícím motivem všech tří minule publikovaných textů bylo volání po fungujícím státu, po fungujících institucích. Zde je třeba se zastavit. Jak funguje stát? A co vlastně nazýváme státem? (…)