Jak básnicky přebývá člověk

Napíšu-li, že jsem Jiřího Janatku (1939) poprvé potkal někdy v půli osmdesátých let, nebude to přesné, protože se jako básník spíš skrýval. Se vzdělaným (nejen „sečtělým“) lékařem a znalcem výtvarného umění mě seznámil švagr Anny Grušové, herec Miloš Vávra. Jiří pracoval ve Vojenské nemocnici ve Střešovicích a měl tehdy hodnost podplukovníka. Já byl zaměstnán v Pražské tržnici, do jeho holešovického bytu to nebylo daleko. Básníka Janatku jsem poznával a objevoval až později, po listopadu 1989. Už názvy jeho básní (Holé štěstí) nebo celých sbírek (Žloutkové divadlo) napovídají, že si rád hraje se slovy a s jejich významy, ale naštěstí nezůstává jen u toho. Je si dobře vědom nebezpečí, jaké pro poezii představuje estetizace nebo „pohoršenost odporností“. Jeho nejlepší básně v sobě nesou snovou samozřejmost (poučenost surrealismem) a neokázalé zaklínání, díky kterému věci obrovské a nezměrné získávají důvěrný zlidšťující rozměr. „Pod stolem hřaduje ptactvo nebeské / a v koutě zívá / nějaké vzdálené moře / jen tak po domácku / v županu,“ čteme právě v básni Holé štěstí. 
V našem rozhovoru básník uvádí oblíbený Heideggerův citát z Hölderlina: Básnicky bydlí tak člověk. Mě více oslovuje starší verze překladu Hölderlinových slov, v němž člověk básnicky přebývá. Kromě „bydlení“ zahrnuje přebývání také bytí nějak navíc. Obstarávajícím a obživujícím povoláním není člověk zcela pohlcen, ale přebývá. V životním příběhu Jiřího Janatky často tímto způsobem přebýval básník.
Dodejme, že Jiří Janatka je otcem dvou dávno již dospělých lidí, že se svou ženou Ivanou žije stále v Praze-Holešovicích a že mu má v brněnském nakladatelství Druhé město záhy vyjít nová básnická kniha. Malý výbor z Janatkových básní jsme uvedli v Kontextech 2/2017. (jfm)