Konec avantgardy v Čechách?

Parlamentní diskuse o tzv. „manželství pro všechny“ přinesla v rámci jakési umírněné české verze kulturního boje několik spíše hloupých a několik bezzubých vyjádření, z nichž žádné nestojí za pozornost a hlubší rozbor. Parlament je samozřejmě žvanírna a je s podivem, že se nad tím někteří lidé pohoršují. Rozdíl mezi demokraty a řekněme fašisty nebo komunisty není v tom, že by si ti či oni mysleli, že parlament žvanírna není, ale v tom, že demokraté jsou bytostně přesvědčeni o tom, že žvanit (tj. diskutovat, přinášet a vyvracet slaboduché i silné argumenty, prostřednictvím řečí dosahovat změn) je navýsost třeba. Je lepší žvanit než se pobodat na ulici dýkou. Dokonce i nějaká ta facka ve sněmovně se snese.

Situace se zdá být od začátku zmatená. Konzervativci (což samozřejmě nejsou žádní konzervativci, ale povětšinou lidovečtí ministři nebo paradoxně poslanci hnutí ANO a SPD, jejichž konzervatismus připomíná vosu, která letí za kusem tureckého medu) argumentují často v podstatě správně a s jakýmsi historickým povědomím: rodina je skutečně institut primárně zaměřený na plození a výchovu dětí: všechno ostatní je příjemný a v zásadě moderní bonus. Křesťané jsou, jak je v kraji zvykem, rozděleni. Ti konzervativnější v podstatě správně tvrdí, že církev homosexualitu vždy v minulosti potírala či rozmrzele trpěla, ti liberálnější se přidržují spíše aktuální, podivné interpretace, podle níž byli staří křesťané vědeckým poznáním nedotčení, respektive si vykládali písmo příliš přímočaře, nechápajíce biblickou kritiku a pramenné výzkumy. Koho však zajímají v sekularizovaném Česku křesťanské hádky?

Manželství pro všechny asi nebude téma, kolem něhož se budou točit volby. Kulturně je ovšem zajímavé v jednom ohledu. Na vrcholu moderny, tj. na přelomu 19. a 20. století, vlastně hluboko do století dvacátého, patřila homosexualita a ti, kteří ji praktikovali, k avantgardním směrům, pro které bylo manželství buržoazním a pokryteckým přežitkem. To poslední, pro co by tehdy homosexuálové horovali, byla ta zastaralá a směšná instituce, která znesvobodňovala všechny, kteří ji přijali. Ne nadarmo se traduje pořekadlo, podle něhož je manželství chomoutem. Svobodymilovní homosexuálové dříve nejen nestáli o manželství, ale pohrdali jím – ostatně jako mnoho revolucionářů, politických radikálů nebo uměleckých avantgardistů. Manželství bylo dobré pro ty, kteří usilují o průměrný život bez vzrušení, dobrodružství a experimentu. Odvážnější avantgardisté propagovali v tomto duchu spíše alternativní vztahy, volnou lásku, osvobozující mysl i tělo.

Avantgarda je tedy v Čechách vepsí, pokud platí, že o uzákonění manželství pro gaye a lesbičky stojí samotní homosexuálové. Mám sice podezření, že v aktuálním zápase o občanský zákon dominují heterosexuální zájmy, představy a ambice, ale pokud je pravda, že většina homosexuálů usiluje o manželství – dokonce namísto registrovaného partnerství –, s avantgardou je konec. To se samozřejmě ukazuje i jinde: sotva si dnes lze představit měšťáčtější strany, než jsou komunisté nebo sociální demokraté, dříve radikálně, neřkuli avantgardně naladění, a o avantgardnosti umělecké lze pouze říci, že v situaci, kdy jsou překročena všechna tabu a zničena představa, že by umělci uměli kreslit, avantgarda nemá na čem stavět. A pokud ještě homosexuálové usilují o buržoazní instituci, která je ve své podstatě nudná a vede k neustálým životním kompromisům, pak tedy spánembohem. Rovnost zde nemusí znamenat pouze teoretickou rovnost v právech – to by ještě bylo zajímavé –, ale také rovnost v tradicích, předsudcích, odpoledních siestách, nudných dovolených, otravných hádkách, manželských trojúhelnících či čtyřúhelnících, rozvodových třenicích. A pokud přibudou ještě adoptované děti, nastanou obligátní starosti s upatlanými, rozjívenými a těžko zvladatelnými „potomky“, odporujícími předchozí generaci (odhaduji) úplně stejně jako u párů heterosexuálních.

Pravda, o manželství by se dalo psát i pěkněji, asi bych to i uměl. Avantgardu a její raison d’être bych tím ale stejně nevrátil. Žijeme patrně v době, kdy je měšťáctví módou i cílem všech. Umělci stojí o totální zaopatření státem, političtí radikálové o dobré důchody a čtyřdenní pracovní týden a homosexuálové o radosti a strasti manželské. Člověk má skoro pocit, že brzy nastane konec dějin. Už ani ti homosexuálové nejsou těmi, kterými bývali!