Kulturní hodnoty a politický systém

V devadesátých letech se u nás kulturní a politický systém začaly dostávat stále víc a více do vzájemných kolizních situací. A nebylo to jen věcí jazyků a jiných komunikačních kódů. Šlo v prvé řadě o akceptaci či neakceptaci hodnotových systémů. Na straně politiky, a zvláště u ideologických dogmatiků, šlo o jednoduchou tezi, že kultura je soukromý statek a její produkty a služby mají sloužit bez veřejných intervencí. A tedy především bez veřejných zdrojů. V tomto smyslu zněl kupodivu nejsilněji hlas lékařů: zubaře Miroslava Macka, gynekologa Bohuslava Svobody a adiktologa Pavla Béma – zvláštní to jev! Přesáhl až do takových absurdních tvrzení, že kultura nepřináší žádnou přidanou hodnotu. Což exprimátor Bém dokazoval na příkladu Dejvického divadla, které mělo – dle něj – pro Dejvice přinášet přidanou hodnotu nula. Situaci kultury jako společenského outsidera, vytlačeného na okraj transformované společnosti, podtrhla po roce 1996 i následná vláda sociální demokracie. V Evropě, když k vládám nastupovali labouristé (jako v Anglii) či socialisté (jako ve Francii), tak tyto levicové vlády vždy navyšovaly kulturní rozpočty. Jack Lang ve Francii jako ministr kultury z roku na rok rozpočet zdvojnásobil. U nás premiér Miloš Zeman svému nejoblíbenějšímu ministrovi Pavlu Dostálovi sdělil, že s penězi dokáže spravovat kulturu každý foxteriér. (…)