Matissovy divotvorné nůžky

Na výstavě posledních děl Henriho Matisse v Muzeu moderního umění v Novém Yorku došlo k jakémusi „škandálu“ v uvozovkách: jedna pozorná dáma totiž odkryla, že jeden z Matissových obrazů, představující plachetku na moři, visí obráceně. Hrůza! Když hlídač si netroufal chybu opravit, dáma stála na tom, aby přišel sám ředitel, který uznal, že má pravdu, dal obraz obrátit, aby visel správně, a veřejně odsoudil ledabylost svých zaměstnanců. Plachetka, klouzající se na moři, zrcadlila se ve vodě totiž tak dokonale, že nebylo snadno rozpoznat, co je skutečnost a co odraz, zvláště když obraz neměl žádný podpis, ani skobu na zavěšení… „Tak kdo má na moderním obraze poznat, jak má vlastně viset,“ posteskl si ulekaný zřízenec muzea, což ovšem si některé noviny s chutí otiskly.
Neprávem ovšem. Spáchaný hřích nebyl tak veliký a provinění k umění tak hrozné. Vždyť mnoho moderních umělců pokládá své tvoření za tvoření nové skutečnosti, za tvoření nových předmětů – a na předmět se přece můžeme dívat ze všech stran, a mnoho jich, třeba slavná malířská kytara, nemá vlastně žádný zásadní dolejšek a hořejšek, a můžeme s ní točit a obdivovat ji ze všech stran. A rozhodně obyčejně nemá žádný dolejšek a hořejšek umění abstraktní – zobrazující jen malířovy představy veselosti nebo smutku, klidu nebo hrůzy. Mnohé obrazy jsou jen dějištěm hry barev a barva jako taková obyčejně nemá hlavu ani patu a tím méně nožičky, na kterých by stála. Namítnete právem, že tak zvané předmětné umění hořejšek a dolejšek má a že není možno stavět plnou lahev krčkem dolů nebo malovat nahoře zem a dole oblohu. Jistě – avšak mnoho z moderních obrazů jest na přechodu mezi předmětností a abstraktností a malují opravdové předměty, z kterých malíř učinil nositele svých snů a nálad. Mnohé moderní obrazy se podobají hudebním výtvorům, v nichž třeba tóny lidové a známé písně jsou transponovány do vyšší a neznámé skutečnosti. A totéž platí o uměleckých dílech literárních, v nichž předmětnost a abstraktnost bývají v sebe zavinuty nejpodivuhodnějšími způsoby. A Matissova poslední umělecká díla, která jsme na výstavě viděli, patří k těmto mostům mezi přírodou a snem, patří mezi ona umělecká díla, v nichž skutečnost je snem a sen je skutečností. Každé Matissovo dílo, viděné na výstavě, je vlastně jen obměnou slavného obrazu Calderónova, a není věru snadno uhodnout, zda ta či ona plachetka na nešťastně visícím obraze je skutečností a která je vodním odrazem. Proto hřích Muzea moderního umění nebyl tak veliký, a chytří posměváčkové, kteří si mysleli, že případu užijí jako kyje proti modernímu umění, mohou zmlknout. (…)