Miloš Stehlík – historik umění v památkové péči

V letošním roce oslaví 95. narozeniny prof. Miloš Stehlík, brněnský historik umění se zaměřením na barokní sochařství na Moravě, dlouholetý pracovník státní památkové péče a vysokoškolský pedagog. Při této příležitosti připravuje nakladatelství B&P Publishing ve spolupráci se Seminářem dějin umění publikaci Kam kráčíš, památková péče?, reprezentativní výbor autorových textů od šedesátých let do současnosti. Osobnost prof. Stehlíka připomínáme jeho dosud nepublikovanou přednáškou „Krajina a člověk v baroku“ a studií Jiřího Kroupy „Historik umění v památkové péči“. Oba texty doprovázíme fotografickou přílohou zachycující některé zdařilé příklady památkových realizací na Moravě. (red.)

Když bylo roku 1856 ve Vídni zahájeno vydávání časopisu tehdy teprve nedávno ustavené „c. k. Ústřední komise pro výzkum a ochranu stavebních památek“, napsal profesor dějin umění na Vídeňské univerzitě, Rudolf Eitelberger von Edelberg, do jeho prvního čísla úvodník o vztahu uměleckohistorického výzkumu a památkové péče. Obě sféry se podle jeho názoru navzájem podmiňovaly, neboť hlavním cílem disciplíny dějin umění bylo odhalit pro památkovou péči dosud nepoznané umělecké objekty a zbavit je tak nebezpečí zapomenutí. Osobně to považoval za značně důležité, neboť památky habsburské monarchie byly přece podstatnou součástí jejího bohatství a výmluvným svědkem její minulosti. V každé památce se podle něj propojuje historický dokument a uměleckohistorický monument. Oba tyto stavy přitom čekají na své ocenění a zpřítomnění pro veřejnost. Po­dle Eitel­bergera však provedená uměleckohistorická analýza a interpretace nestačí, neboť památka musí být následně uchráněna před vandalstvím, lhostejností a neznalostí: musí tedy být o ni vzbuzen zájem a zároveň na ni obrácena veřejná pozornost tak, aby se „publikum stalo jejím skutečným strážcem“. To však nebude vůbec jednoduchou úlohou, říká Eitel­berger a dodává k tomu s mírnou skepsí, že „není to úloha odborná a učená, je to úloha praktická“, spojená s nelehkou a každodenní činností památkáře. Ten přitom musí pracovat s rozhodností a se zbraněmi poučení a rady; neměl by však jen kárat, ale naopak poukazovat na dobré příklady již zdařilých příkladů ochrany či restaurátorských prací, případně chválit chování kultivovaných lidí nebo národů. (…)