Oslovení křestním jménem

Petr Veselý (1953) je malíř, výtvarný pedagog, básník, kurátor výstav, autor rozhlasových pořadů. Studoval na SUPŠ v Brně, obor malba (1969–1973) a AVU v Praze (1973–1979). Působil na Katedře výtvarné výchovy PF MU v Brně (1982–1992), na FaVU VUT v Brně (1992–1995 a 2002–2007 jako vedoucí ateliéru Malířství 1), od roku 1995 vede obor Malířství na Střední škole umění a designu v Brně. V roce 1993 se habilitoval pro obor malířství. Od roku 1996 je členem Umělecké besedy, byl členem Tovaryšstva malířského a TTklubu. V roce 2009 obdržel Cenu města Brna za oblast výtvarného umění. Samostatně vystavoval např. v galerii Aspekt v Brně (1998 a 2013), v Galerii Ars v Brně (2005), v Domě umění města Brna (1993 a 2008), v Galerii umění v Karlových Varech, v Topičově salonu v Praze (2009), ve Wannieck Gallery v Brně (2011), v Rudolfinu (Malá galerie) v Praze (2015). Zastoupen je např. ve sbírkách NG v Praze, MG v Brně, Muzea města Brna, Richard Adam Gallery v Brně, Muzea Kampa. Vydal sbírku Jundrov (Větrné mlýny 2014), verše dále publikoval časopisecky a v literárních pořadech na stanicích Český rozhlas Brno a Český rozhlas Vltava. Byl zastoupen v antologii Nejlepší české básně v roce 2014. Pro stanici Vltava připravil např. pořady Dráhy světla s poezií a deníkovými texty Zdeňka Kožmína; Daniel Balabán: Za krk mi stéká černá (Svět poezie); Kubišta (Páteční večer); V bouři se stávám jasnějším s poezií Paula Klea; Ivan Blatný: Chtěl jsem být uvnitř, hluchoněmý; Richard Adam: Raději sbírat motýly (Sladké je žít); Vy stěny bílé, žaluji vám; Bratře drahý! (Jindřich Prucha); Krajinami Georgese Rouaulta; Cesty k Petrkovu; Steklík (Souzvuk); Richard Adam: Raději sbírat motýly (Osudy); Ladislav Hejdánek: Dílo jako událost; Fra Angelico – Zvěstování; Josef Lada – čára, krajina, obrázky (Esej). 

Když jsem zvažoval, jak přistoupit k tomuto tématu, připustil jsem, že by to mohlo být jen prostým přepsáním básní, jak jsem to ostatně celá léta dělával, někdy třeba i v několikatýdenním soustředění, v jakési až klauzuře či posedlosti. Prostor koncentrace, kupení, přivlastnění… Třeba i náhodné řetězení vytržených veršů, náhlých uvidění; jako propastí, procitnutí. Sdílení vyjevené v jeho nejauten­tičtější možné formě. Cento. Důvodem k takové prezentaci byla i pochybnost, nakolik můžu být při vzpomínání arbitrem toho, že se „věci“ skutečně staly tak, jak se je pokouším popsat, jak se na ně snažím rozpomínat. A nakolik jde o časově a prostorově limitované tápání nebo o sebestylizaci. Zda není „vydání se v tvaru“ (a obsahu) prostřednictvím právě jen veršů tím nejpravdivějším. Tedy vlastně a nutně „vydání se“ nejdříve čtením, „dáním se“. (…)