S divadlem jsem nikdy neskončila

S herečkou Janou Frankovou jsem se seznamoval postupně. Nejprve jsem se na sklonku roku 1989 setkával cestou do práce do Nemocnice pod Petřínem s její fotografií na plakátu k představení Maryši v tehdejším Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého. O pár let později jsem ji viděl v Krejčově Divadle za branou II v roli Blanche de la Force v Bernanosových Dialozích karmelitek. Co jsem tehdy o představení napsal do revue Svět a divadlo, je dodnes – způli žertem, způli vážně – předmětem naší drobné pře. Osobně jsme se setkali o dalších pár let později v Havlíčkově Brodě, kde četla verše Bohuslava Reynka v pořadu o básníkovi, jehož autorem byl její muž Miloš Doležal. Záhy poté četla z jeho sbírky Podivice v celovečerním pořadu, který sama připravila. Na jejím „představení jedné herečky“ nazvaném V poli mnoho bylin stojí bylo obdivuhodné, jak dokázala přečíst z kořenů básně Erbenovy Kytice, včetně obtížného Záhořova lože. Se svojí dcerou Annou si zahrála v pásmu z básní pro děti Ivana Martina Jirouse Do velké krajiny Dudédu. K Jirousovým veršům se vrátila s Dismanovým rozhlasovým dětským souborem, jehož je v současnosti uměleckou vedoucí. O její mimořádně invenční práci s dětmi právě v tomto souboru svědčí obrazy ze života dětí internovaných za druhé světové války v Terezíně …a bolelo nebe. A nelze opomenout Vránovské slavnosti, které už po více než desetiletí na své chalupě na Vysočině Doležalovi pořádají. Jsou pojmenovány po teologovi a filosofovi Karlu Vránovi, rodákovi z nedaleké, dnes zatopené obce Zahrádka, a scénicky se při nich mimo jiné připomínají životy a díla slavných rodáků nebo osob spjatých s Vysočinou – v letošním roce to byl spisovatel Ota Pavel. (jfm)