Smířit se s naprogramovaným údělem?

Málokterá ze starých kardinálních, tedy stěžejních ctností dostala od moderní doby takový přesný a zničující zásah jako uměřenost. Tato ctnost byla dříve začleněna do organického systému vedle prozíravosti (moudrosti), statečnosti a spravedlnosti a skutečně dobrým člověkem byl ten, který tyto základní ctnosti vytrvale pěstoval. Od jisté doby se uměřenost z tohoto systému vyčlenila a byla dehonestována. Dnes se dává do souvislosti pouze s mírou, s jakou konzumujeme alkohol. Uměřený je ten, kdo zná svou míru a je schopen dojít po dvou domů z firemního večírku. Uměřenost se však může týkat i myšlenek a jejich vyjádření. Když například mluvíme o dnešním Rusku – a není pochyb, že je to činnost záslužná a potřebná –, můžeme být v pokušení přehánět, a to ve dvou směrech. Prvním z nich je podceňování ruského nebezpečí, zlehčování současné putinovské ideologie a přehnaná kritika západního liberalismu, která vede de facto k podpoře imperialismu přicházejícího z východu. Druhé nebezpečí, a vlastně krajnost, je reprezentováno článkem Petra Kostky. Podle něj bychom se na Rusko mohli dívat jako na ztracený případ, a to v podstatě od začátku národního příběhu až do aktuálního hořkého konce. Tento přístup je lákavý a představuje silné pokušení. Rusko je ztraceno, jeho DNA je šroubovice autoritářství, kolektivismu, asiatské bezcitnosti a krutosti, neschopnosti pokroku, manio­depresivních stavů, vášnivých společenských iluzí prošpikovaných nihilismem. Výjimkou nejsou ani výkony umělecké, nejen ty politické. I ruské umění je koncentrací zmíněných charakteristik. (…)