Svět Švejk

Zasáhla mě, ať napřímo či přes vytištěný text, nejedna podnětná homilie (Halík, Karásek, Kodet, Piťha, Ratzinger, Teilhard de Chardin). Přesto se pokaždé pokorně vracím k té opilecké z Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války od feldkuráta Katze. Zdá se to zvláštní… ale ani takový Martin C. Putna, jinak akademik s mimořádnou spirituální citlivostí pro vše nezařaditelné, ba jurodivé, nezahrnul Jaroslava Haška, kromě několika víceméně výčtových odkazů, do své arcitrilogie Česká katolická literatura. Chválabohu tedy – a snad proto, že je ženou? – neminula se s touto Haškovou „sfingovskou“ polohou Sylvie Richterová ve svých sebraných přednáškách a statích Eseje o české literatuře: „Švejk je prorok stejně jako antiprorok. Prorokuje rozpad dějin, rozpad individuální odpovědnosti a totožnosti subjektu vůbec. Prorokuje však tím, že zrcadlí. Snímá z druhých blbost tam, kde Kristus snímal hříchy. Bere ji na svá ramena a vykupuje vlastní nevinností – nevědomostí.“

Už ta Katzova vstupní a neustále obnovovaná oslovení, jak osobní, tak skupinová, „ty lumpe“, „vy syčáci“, „vy dobytku jeden“, namísto korektně hladivého milí bratři, milé sestry, nestrhávají příměji k pokoře? Vždyť co jiného si zasluhuji ve své pyšné sebestřednosti? Obzvláště před dvanáctipříčným žebříkem pokory sv. Benedikta, v němž „se mnich nejen ústy prohlašuje za posledního a nejubožejšího ze všech, ale je o tom přesvědčen v hloubi svého srdce“ (sedmá příčka). Už tedy střet s feldkurátovým oslovením mě vrhá do království pokání, neboť neohrožuje mě daleko více než jeho opilost má střízlivost? A nejde, latentně, spíš než o nadávky, při vědomí jeho pozdějšího vyznání „já nejsem žádný feldkurát. – Já jsem prase“, o oživující, sjednocující apostrofy? (…)