Toužit po ráji, vstávat na budík!

Před dvaceti lety, 13. dubna 1999, vydechl naposledy brněnský básník Karel Křepelka, dlouholetý kulturní redaktor měsíčníku Proglas, časopiseckého předchůdce Kontextů v devadesátých letech. Pobyl s námi v redakci osm let, od roku 1991 až do své předčasné smrti. Byly to roky klíčové, formativní, kdy jsme se po pádu komunismu rozhlíželi po vyprahlé kulturní krajině, učili se redakční práci a „spláceli dluhy“ do té doby umlčovaným autorům. V Karlovi jsme našli nejen inspirativního a svérázného kolegu, ale i dobrého kamaráda. Byl o generaci starší, měl kontakty na nerežimní básníky, malíře a jiné umělce, ale i na různé intelektuály z disentu či šedé zóny. Přátelil se s Oldřichem Mikuláškem, Klementem Bochořákem, Janem Skácelem, Jiřím Veselským, Adolfem Kroupou, dobře se znal s biskupem Podzemní církve Felixem Mariou Davídkem a dalšími zajímavými osobnostmi. Byl „rozervaným básníkem“, jak se dnes říká, částečně volbou, do velké míry svou povahou, umělcem zmítaným splíny, depresemi a záchvaty vzteku následovanými lítostí a pokáním. Byl věřící, katolík, vyhraněný antikomunista, člověk ochotný pro svou tvorbu trpět a žít v ústraní. Autor devíti básnických sbírek, i když oficiálně mu do té doby vyšly pouze tři básně, a to „jen“ v Židovské ročence, kterou považoval za nejméně zavazující a kompromitující. Být básníkem, jak poznamenal Josef Mlejnek, byl pro Karla ve všech jeho životních peripetiích jediný snesitelný důvod k existenci. (…)