Valníkem do Svratky

Prostor domova se v létě rozšiřuje také o letní byt a o krajinu, do níž je zasazen, napřed především o Svratku na Českomoravské vysočině (oficiálně zvanou Svratka v Čechách, na rozdíl od konkurenční Svratky Moravské, která mně osobně navždy zůstane neznámá); tady je zároveň ukotvena rodová paměť, městys, z nějž pochází dědeček a jehož významným občanem byl už jeho otec, pradědeček, je plný víceméně vzdálených příbuzných, všemožných dalších Kosteleckých. I pro mne Svratka je a zůstane myticky „původním“ místem, archetypálním modelem dětství, léta (třebaže sem občas zajedeme i v zimě) a – spolu s okolními stráněmi, chalupami, lesy – venkova. Už příjezd sem má povahu zvláštního rituálu, valník, jímž nás jakýsi svratečák vozí od vlaku, k němu patří neméně – svou jedinečně tíživou hmotností i svým jménem, které ji věrně odráží – než slovo Čachnov, jež označuje jedno z nádraží, přes které se sem jede; obojí je zároveň tajemné a nezaměnitelné, venkovsky a předmětně konkrétní, v obojím jako by se otiskla sama podstata území, které městys a kraj kolem tvoří. Tím, co obě slova mají předtím neslýchaného, už přitom taky ukazují k dalším, dosud neznámým končinám. (…)