Vyrůstá podpora ANO z podobných kořenů jako italský fašismus?

Když jsem před nedávnem četl rukopis nově připravované knihy Marka Šmída Vatikán a italský fašismus 1922–1945, uvědomil jsem si až nečekaně silné souvislosti mezi počátky a důvody vzestupu meziválečného italského fašistického hnutí a současného českého Babišova hnutí ANO. Neznamená to, že ANO plní všechny charakteristiky Mussoliniho fašistického hnutí; ostatně řada historiků, kteří se jím zabývali (např. Ernst Nolte či Renzo De Felice), jej považovali za nenapodobitelný, protože dobově výrazně podmíněný fenomén, navíc jednoznačně vázaný na meziválečnou Itálii.
Už vůbec to neznamená, že bych chtěl vést spojnici mezi ANO a německým nacismem. Italský fašismus se od svého strategického německého válečného partnera zásadně odlišoval v mnoha klíčových ohledech (a to přes některé podobnosti, především imperiální charakter, odmítání racionality a velebení romantizujících přístupů). Italský fašismus není tímtéž co německý nacismus. Stejně tak to nemá normativní (v tomto případě a priori odsuzující) nádech, uvažuji-li o podobnosti některých dnešních politických fenoménů a struktur s fašismem. Nepřistupuji na hru, která má své kořeny v komunistické éře, pro niž byl fašismus synonymem pro nacismus, a tedy pro totální zlo. (…)