Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

V týdnu od 29. září do 5. října 2014 proběhl první ročník tzv. Historické dílny, koncipované jako výběrový kurz pro studenty bakalářského a magisterského stupně na Historickém ústavu FF MU. Nejednalo se však o klasickou výuku ve fakultních prostorách, nýbrž o týdenní studijní pobyt v malebném prostředí obce Daňkovice na Českomoravské vrchovině. Tématem celého týdne se stala „politická náboženství“ nahlížená prizmatem různých odvětví a oborů. Během kurzu se v Daňkovicích vystřídala celá řada odborníků z historie, religionistiky, filozofie, dějin umění či filmové vědy. (…)

Když jste jako sociolog náboženství začínal, měl jste na sekularizaci zcela jiný názor, než máte dnes. Mohl byste nám přiblížit koncept takzvané sekularizační teze, o co v ní jde a proč si dnes myslíte, že je nesprávná?
 

Termín „antisemitismus“ jak známo zavádí, proto bych možná měl mluvit spíše o motivech nenávisti k židům (nechám otevřenou otázku po charak­teru židovské komunity, kterou nelze vymezit jednoznačně národně – pro­to malé „ž“). Druhou otázkou je, zda má smysl hledat pohnutky lidí plných resentimentu a nenávisti, tedy pokusit se racionalizovat iracionální. Mys­lím však, že laciná rétorika nikam nevede už v politice, natož v dějepisec­tví nebo sociální psychologii.

Bedřich Loewenstein (1929) patří k nejpodnětněj­ším českým historikům. Pracoval v Akademii věd ČSAV a na Freie Universität v Berlíně, po roce 1989 přednášel na UK v Praze. Zabývá se historií moder­ny a modernity, německými dějinami a základními civilizačními otázkami. Pro jeho dílo je výrazný mezioborový přesah, zejména do disciplín jako fi­lozofie, psychologie a sociologie. Jeho vrcholným dílem je publikace Víra v pokrok. Dějiny jedné ev­ropské ideje, Praha 2009, velmi přínosné jsou však i jeho drobnější esejistické práce.

V listopadu letošního roku uplynulo 600 let od zahájení kostnického koncilu.
Tento pro české země významný sněm, který bude v příštím roce v rámci
Husova výročí mnohokrát diskutován, připomínáme ukázkou z právě vydané

V minulém čísle Církevních dějin jsme přinesli drobný portrét Charlese Péguy­ho, francouzského básníka a autora filozofických děl, který tragicky zemřel na počátku bojů první světové války. Jeho odkaz ještě připomínáme uveřej­něním jednoho staršího, poměrně neznámého překladu Jaroslava Zaorálka. Péguyho odkaz aktualizoval roku 1992 filozof Alain Finkielkraut esejem Le Mé­contemporain („Nesoučasník“).

Tak co je to pokání, mé dítě, co to tedy je v pokání? Jaká tedy je ta tajná ctnost (síla) pokání.

Polskému spisovateli Henryku Sienkiewiczovi, nositeli Nobelovy ceny za literaturu, je možné vytýkat ledacos, ale nikoli schopnost popsat starověký Řím! Není divu, že i na základě jeho nejslavnějšího románu Quo vadis vznikla jistá cestovatelská mánie. Čtenáři jeho románu toužili zajet do Říma, v němž by se setkali alespoň se zbytky toho, co jim slavný zaalpský spisovatel vylíčil. Řím se stal v posledních desetiletích devatenáctého století skutečnou cestovatelskou lahůdkou – a Sienkiewicz na tom má nemalý podíl. (…)

Co si dnes skutečně představujeme pod slovem člověk, které tak často používáme? O kom to mluvíme, když hájíme lidská práva nebo když pěstujeme humanitní vědy? Na tuto otázku nejenže nemáme žádnou jednoznačnou odpověď, ale nevíme ani, jakým směrem bychom se měli vydat a jakými postupy ji hledat. Jistěže se člověkem ústně i písemně ustavičně zabýváme a popravdě řečeno dnešní lidstvo snad nic ne­zmiňuje tak často a s takovým vědomím důležitosti jako jméno „člověk“. Jen jestli se při snaze, aby se na něj ani na okamžik nezapomnělo, ještě vůbec zamýšlíme nad jeho obsahem? Nezamýšlíme.

Nyní jsme už několik století moderní. Jsme moderní a chceme být moderní; je to touha, která provází celý život západních společností. Skutečnost, že vůli k moder­nosti máme už po staletí, však naznačuje, že ve snaze být opravdu moderní jsme nebyli úspěšní – že cíl tohoto procesu, o němž jsme se domnívali, že ho v určitých momentech historie už vidíme na dosah, se vždy ukázal jako iluze, a že roky 1789, 1917, 1968 a 1989 byly jen kroky, jimiž jsme se k našemu rozčarování ubírali podél cesty vedoucí kdovíkam. Izraelité měli štěstí: putovali pouští jen čtyřicet let.

Profesor Pierre Manent (nar. 1949) učí v Paříži na Vysoké škole společenských věd (École des Hautes Études en Sciences Sociales). Byl žákem Raymonda Arona a poprvé na sebe upozornil, když poukázal na aktuálnost liberál­ního myšlení. Dnes je považován za jednoho z nejdůleži­tějších politických myslitelů své generace.