Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Americká a britská politika po generace úspěšně ukazovaly světu, co je to stát a jak v něm uchovat svobodu občanů. Zvláštní význam vždy měly i pro moderní českou pravici, která se do velké míry inspirovala právě anglosaským politickým myšlením a jeho přirozeným, pragmatickým konzervatismem. Dnes už to není tak jednoduché. Ne že by se snad Amerika a Británie otřásaly v základech, tamním demokraciím v mnoha ohledech pořád máme co závidět.

Liberalismus a konzervatismus byly vždy soupeřící doktríny. Nástup totalitních ideologií a socialismu je vehnal do aliance. Z té vzešel liberálně-konzervativní konsenzus, na kterém pravice dlouho stála. Historické okolnosti i politická realita se však změnily a liberálně-konzervativní konsenzus se dostává pod stále větší tlak. Hluboké ideové rozdíly mezi liberalismem a konzervatismem vyplouvají na povrch, což se nutně promítá do praktické politiky. (…)

V minulém čísle Kontextů byly publikovány tři pozoruhodné články Jiřího Nantla, Michala Kubáta a Vojtěcha Šimíčka, které otevřely různé aspekty problematického fungování české politiky. Byly psány ještě v době předkoronavirové, kdy to vypadalo, že máme spoustu času na vyladění toho, co se během posledních třiceti let v politickém systému záměrně či nezáměrně rozladilo, či vyřešení toho, co bylo špatně nastaveno od samého začátku.

Německý filozof Peter Sloterdijk je přesvědčen, že se vede „falešná válka“. „Boj s virem nemá nic společného s vojenskou mobilizací,“ opatření jsou přehnaná. Medicína se stává „komplicem totalitární politiky“ a „duchové znovuobjeveného pořádku“ se bohužel „vracejí zpět“. Francouzský filozof Alain Finkielkraut se Sloterdijkem nesouhlasí a považuje jeho kritiku za cynickou. Radikální opatření hájí. Oceňuje, že politika znovu získala primát nad ekonomikou a „správně nastavila priority“, když chce chránit nejslabší a nejzranitelnější.

Tragédie spojená s šířením koronaviru existuje, o tom už nemůže být sporu. Situace v zemích jako Čína, Itálie, Španělsko a dokonce i USA je tristní jak v počtu nakažených, tak zemřelých. V rámci této tragédie je však možné uvažovat o slabosti i síle naší společnosti, o křehkosti i pevnosti, s nimiž se denně setkáváme. Situace v naší zemi, jakkoli nesrovnatelná s uvedenými příklady, přece jen nabízí mnoho témat k zamyšlení.

Na konci loňského roku uplynulo sto padesát let od narození (a šedesát pět let od úmrtí) Henriho Matisse (1869–1954), jednoho z nejrespektovanějších umělců dvacátého století. Připomeňme si jeho tvorbu několika zajímavými obrazy. (…)

Známý americký komentátor Ben Shapiro si na samotném začátku své knihy The Right Side of History pokládá dvě otázky. První je „Proč se máme tak dobře?“ a druhá „Proč si to kazíme?“. Velmi podobně začíná svou knihu Them: Why We Hate Each Other and How To Heal i další Ben – americký senátor Ben Sasse.

Útlá knížka Václava Klause s názvem 30 let cesty ke svobodě, ale i zpět (Mladá fronta, Praha 2019) je určitým sumářem aktuálního myšlení našeho bývalého prezidenta.

Nejsem básník, jen jsem se o to kdysi pokoušel. Ale poezii jsem si zamiloval. Začalo to tím, že jsem jako primán královopolského gymnázia vyslechl spor oktavánů o Františka Halase a šel si do školní knihovny vypůjčit nějakou jeho knihu. Měl jsem štěstí, že jsem si – dosavadní věrný čtenář Aloise Jiráska – vybral sbírku Naše paní Božena Němcová, náhodou v ní zalistoval a natrefil tyto verše:

Na hrob chodí deště
Ještě Ještě Ještě
mé prstíčky deště
naši paní češte