Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Po měsících demonstrací, týdnech nepokojů a několika dnech krvavých střetů v centru Kyjeva se dosáhlo dohody, která by mohla násilí ukončit a podle mnohých nasměrovat Ukrajinu do Evropy.Většina světových i českých médií převzala populární projekci událostí, podle níž povstal lid proti vládě, která Ukrajincům sebrala jejich evropský sen a proevropsky orientovaný lid nyní zvítězil.

Po přesunutí sídla Rádia Svobodná Evropa z bavorského Mnichova do Prahy by Česko mohlo přijmout další projekt, jenž by posílil jeho roli coby podporovatele demokratické opozice v nesvobodných zemích po celém světě. Alespoň tak to vidí politici, kteří vítají plán na vznik institutu s předběžným názvem Centrum pro občanskou společnost, které by mělo „cvičit demokraty“.

Německo se vrací na mezinárodní scénu. Zažije Putin „Soči-efekt“? A jak se afghánský prezident snaží vyhnout osudu svých předchůdců v čele země? To jsou témata, jež nás zaujala v uplynulém týdnu.

V ODS se říká, že strana má co řešit, ale jedna věc je jasná a neproblematická: náš program. Údajně jen stačí ctít čtyři poděbradské artikuly (1. soukromí je nedotknutelné; 2. levný stát; 3. nezadlužená budoucnost; 4. solidarita odpovědných). Podle mě je ale třeba mnohem víc. Každý, kdo si onen šestnáct let starý brilantní ideologický text přečte, ví, že již v době vzniku byly artikuly dosti obecné a bylo možné je vykládat různým způsobem.

Změněný svět

Občanští demokraté jsou v krizi, netuší, co si se sebou počít, a jsou pro zlepšení situace schopni udělat takřka cokoliv. Tedy i podniknout kroky, jež by byly ještě nedávno považovány za rouhání proti základním stranickým principům. Tak se dá číst poslední dění v ODS završené korunovací Petra Fialy do čela strany, jak atmosféru panující okolo volby předsedy trefně vystihl Roman Joch. I přes povinný optimismus se nakonec může ukázat, že nedávný kongres ODS byl jen dalším neúspěšným pokusem o restart kdysi nejmocnější strany v zemi.

Ztráta amerického kreditu u spojenců a drama na Ukrajině. To jsou témata, jež nás tento týden zaujala na stránkách světových médií a think-tanků.

Původním záměrem bylo přinést pouze kritickou recenzi knihy Vratislava Effenbergera Republiku a varlata, která se v předvánoční čtenářské anketě Lidových novin umístila mezi deseti tituly roku 2013. Životní bilancování tohoto zhrzeného marxisty je však zajímavé číst v kontextu jiného díla – studie Ralfa Dahrendorfa Pokoušení nesvobody pojednávající o tom, jak je snadné podlehnout okouzlení totalitními a autoritativními ideologiemi.

Ukrajinská veřejnost sledovala v uplynulém roce politické námluvy své vlády s Čínou. Do médií pronikly informace o záměru předat Číně miliony hektarů úrodné černozemní půdy, aby si na ní mohla pěstovat kukuřici a pšenici. Představa, že to nejcennější, co Ukrajina má, bude využíváno Číňany, vyvolala mezi Ukrajinci paniku. Vláda proto vydala prohlášení, že jde o záměrné dezinformace konkurenčních politických sil. A jaká jsou fakta?

Paralely s předvečerem první světové války, úspěch politických reformátorů a morální porážka intervencionismu na Blízkém východě. To jsou témata, jež nás na stránkách světových médií a think-tanků zaujala minulý týden.

Za nejprovokativnější větu v mezinárodní politice uplynulých let by klidně mohla být zvolena tato: „Západ by mohl zabránit svému vytěsnění do marginální role vypracováním nové strategie spočívající ve schopnosti integrovat Rusko a Turecko do západního systému.“ Napsal ji ve své nejnovější knize Strategic Vision Zbigniew Brzezinski, jedna z nejbarvitějších figur zahraniční politiky USA a bývalý studenoválečník, který jako bezpečnostní poradce zostřoval vzájemnou konfrontaci mezi Spojenými státy a SSSR.