Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Na úpatí předvolebního roku si uvědomujeme jistou vývojovou konstantu českého veřejného života po roce 1990: docházelo a dochází k eliminaci zdánlivě nepřehledných možností a k postupnému ujasňování nutností. Za popřevratové euforie se zdálo, že se nám nabízí nepřeberně eventualit (vzpomeňme si na inflaci politických stran a formací) a že se můžeme celkem svobodně rozhodnout pro rozličné institucionální experimenty (včetně moravskoslezské vlády). Nejsme-li dnes moudřejší, snad aspoň někteří jsou náchylnější k určité střízlivosti.

Jméno Vsevolod Mejerchold bylo u nás téměř padesát let tabu, zmizelo z kulturního povědomí, respektive nemělo ani možnost, pomineme-li krátké období šedesátých let, se tam dostat. Vzhledem k tomu, že až do nedávna byly okolnosti režisérova zatčení a smrti obestřeny mnoha nejasnostmi (nebylo např. známo datum popravy, neboť v záhlaví spisu stálo "přísně tajné") a s historickými fakty bylo manipulováno, se Mejerchold brzy zařadil mezi postavy, jimž byla přisouzena role mučedníků.

Polský básník Czesław Miłosz se v letošním roce dožívá devadesáti let. Po loňských odchodech Gustawa Herlinga-Grudzińského a Jerzyho Giedroyce zůstává nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1980 spolu se Żofií Hertzovou vlastně jediným ještě žijícím svědkem z původní "silné hrstky" polských exilových činitelů, umělců a myslitelů soustředěných kolem časopisu Kultura, který téměř po pětapadesát let nepřetržitě vydával "Kníže" Jerzy Giedroyc. Nelze ještě nezmínit Jozefa Czapského, Zygmunta Hertze a především Witolda Gombrowicze.