Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Mistrovství Josepha Epsteina (nar. 1937) už čtenáři Kontextů mohli poznat. Nyní přinášíme jeden z jeho esejů z poslední doby, který dokonalým způsobem spojuje osobní přístup, hluboké znalosti i přiznání k humanistické tradici.

Letos v poslední říjnový den uplyne dvě stě let od narození českého spisovatele, básníka, novináře a politika Karla Havlíčka – podle rodné obce Borové u Přibyslavi doplňoval svůj pseudonym Havel přídavným jménem Borovský.

Před osmdesáti lety, 14. září 1941, odeslal dr. Richard Sorge z Tokia svou nejdůležitější zprávu – sovětské vojenské rozvědce GRU poslal depeši, o níž se soudí, že mohla rozhodnout výsledek druhé světové války v Evropě: Japonsko neprovede útok proti SSSR. Záhy poté, nad ránem 18. října 1941, byl dr. Sorge zatčen japonskou policií a umístěn do pověstné tokijské věznice Sugamo, kde strávil poslední tři roky svého života.

Letos si připomínáme 150 let od krachu fundamentálních článků, tedy dohody o státoprávním uspořádání, na kterém se dohodla tehdejší česká politická reprezentace s vládou Karla von Hohenwarta. Tato smlouva měla alespoň zčásti narovnat princip dualistického uspořádání z roku 1867. Projekt ovšem ztroskotal – císař František Josef mu byl nakloněn, na rozdíl od německorakouských a maďarských politiků.

Jaký je stav současného Západu ve smyslu západní civilizace? Velice stručně lze konstatovat, že Západ coby civilizace je nyní v krizi či úpadku. Ta krize je civilizační, kulturně-morální, politická a strategická. Naštěstí se zatím nejméně týká oblasti ekonomické; Západ je stále bohatou, produktivní, prosperující a blahobytnou částí světa. Na paty mu však šlape Čína, která ho brzy může v produktivitě překonat.

Vztahy mezi Evropou a Amerikou v posledních letech nezažívaly nejlepší období. Obchodní války, pochybnosti kolem článku 5 Washingtonské smlouvy nebo neschopnost nalézt společnou pozici vůči Číně uvrhly transatlantické partnerství do krize. Zhoršení dialogu se dává za vinu předešlému prezidentovi Donaldu Trumpovi. S jeho odchodem se prý euro-americké spojenectví zbaví těžkostí a rány pomůže zacelit Joe Biden. Takhle jednoduché to ovšem není. (…)

Nejdůležitější událostí letošního léta bylo americké vojenské stažení z Afghánistánu a způsob jeho provedení. Je nutno to říci otevřeně: pád Kábulu v neděli 15. srpna je největší geopolitickou porážkou Spojených států za posledních šestačtyřicet let od pádu Saigonu v dubnu 1975. Přesněji, nebyla to vojenská porážka, protože v boji Američané poraženi nebyli. „Pouze“ zemi opustili a doufali, že prozápadní vláda se alespoň ve velkých městech a v Kábulu udrží. Neudržela se.

Politika je z konzervativního pohledu ryze specifická činnost, jejímž smyslem je správa věcí veřejných, záležitostí obecného zájmu. Je nutno ji odvozovat od praxe, zkušenosti, reality a minulosti konkrétní společnosti. Je především reakcí v konkrétní situaci a konkrétním čase, která staví na důkladném zkoumání okolností, nikoliv na ideologické čistotě. (…)

Nelze si toho nevšimnout. V poslední době narůstá v jisté části nejen české konzervativní scény touha po politických vůdcích, kteří dají nemocný svět do pořádku – politickými prostředky. Tato touha části konzervativců je jistě při pohledu na aktuální vývoj, šílení progresivistů a dekonstrukci v zásadě všeho jsoucího společenského pochopitelná, přesto je iracionální. (…)

Onehdy jsem se přel – samozřejmě akademicky – se svým přítelem Vítkem Hlouškem o smyslu předvolební mobilizace. Vítek byl proti. Říkal, že mobilizace rozděluje společnost na dobráky a zločince, že vždy zhoršuje společenskou atmosféru. Namítal jsem, že bude mít asi v padesáti případech pravdu a jednou se může zmýlit. Někdy je zkrátka mobilizace na místě – představte si: píše se rok 1947, vy tušíte, že se schyluje k průšvihu.