Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Výsledek letošních voleb mě nepřekvapil. Věřil jsem tomu, že SPOLU pod vedením Petra ­Fialy uspěje, navzdory nepříznivým volebním průzkumům a všeobecné skepsi. Pokud volby něco dobře ukázaly, pak je to bída a nepoučitelnost českých novinářů, politických komentátorů a mediálních glosátorů politického dění, nekriticky přijímajících nespolehlivá data nejrůznějších agentur. Nikoli poprvé jsme svědky toho, že volič je nakonec rozumnější než všechny komentátorské a politologické hlavy, a že tedy nemá valný smysl jejich texty a prognózy číst.

V edici Paměť, kterou vydává nakladatelství Academia s podporou Galerie a aukční síně Kodl, vyšlo zatím 112 titulů a tato edice se soustavně rozrůstá. Podle Jiřího Padevěta, který stojí v čele nakladatelství, se edice úspěšně podílí na „konzervaci společenské paměti“, již považuje za jedno z hlavních poslání své činnosti.

Roger Scruton je u nás nejspíš zapsán jako apoštol filozofického konzervativismu. Bude však dobře hned zkraje rozhovoru, který s ním Mark Dooley vede, upozornit na střízlivě formulované Rogerovo krédo: „Nejsem příliš optimistický. Moje jediná naděje je, že nic jiného není. Nikdo jiný nemá co nabídnout. Na levici jsou jen negativa. Konzervatismus v posledku spočívá v tom, že se držíme toho, co známe a milujeme.“ Rozhovor s Markem Dooleym vám představí Scrutona filozofujícího.

Malíř a básník Petr Veselý (1953) vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně, obor malba, a poté Akademii výtvarných umění v Praze. Jeho práce jsou zastoupeny ve sbírkách českých i zahraničních galerií. Petr Veselý je členem Tovaryšstva malířského (Vladimír Kokolia, Petr Kvíčala, Jan Steklík) a TT klubu. Od roku 1981 se věnuje pedagogické práci, působil na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity a poté na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně, vyučuje na Střední škole umění a designu v Brně.

Následující text autor napsal v polovině loňského roku pro webový portál o současném vizuálním umění Artalk.cz a vyvolal celou řadu reakcí. Ne však tolik a takové, jaké by si zasloužil.

S Ladislavem Kesnerem (1961) jsme se poprvé setkali v roce 2008, když jsme spolu připravovali sborník textů ke stému výročí narození historika umění E. H. Gombricha. Již tehdy jsem ho považoval za jednoho z nejpodnětnějších badatelů v oblasti teorie umění, který zajímavým způsobem rozvíjí Gombrichovu psychologii obrazového znázorňování na základě nejnovějších vědeckých poznatků v neurovědách, kognitivní vědě a ve filozofii mysli.

Letos jsme si připomenuli sté výročí narození Stanislava Libenského (1921–2002), významného českého výtvarníka a sklářské legendy. Jeho ateliér a společné dílo s Jaroslavou Brychtovou, jeho partnerkou a pozdější manželkou, měly mimořádný dopad na generaci výtvarných umělců u nás i ve světě. Na neobyčejnou osobnost profesora Libenského vzpomíná sochař a malíř Jaroslav Róna, který u něj na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let studoval. (…)

Teze tvořící název textu může působit provokativně v konfrontaci s ustálenou představou, že architektura je postavená myšlenka. Pakliže obraz architektury jako formy utvářené ideou a zároveň ideu sdělující je vykreslen vírou ve vůdčí a tvořivou sílu ducha, zdůraznění materiálního aspektu, či dokonce materiální podstaty architektury musí být jeho opakem, přihlášením k materialismu, přitakáním bezduchosti a tedy nekulturnosti. (…)